Ahoj holky, (a možná taky kluci)
potřebuji vaší zpětnou vazbu, nějak mám pocit, že jsem trochu blázen…znáte to.
Proč?
Já nevím. Možná víte, že tak trochu tančím, cvičím, vařím, učím lidi …
A najednou. Kam se kouknu recepty. Zdravé jídlo. Cvičení. Nezdá se vám, že jsme se trochu všichni zbláznili? Na vegge náplavce fronty na padesát lidí. Hmmm jídlo. Jak to že ve 21 století není běžné a normální mít běžně k dispozici zdravé a chutné jídlo?
Že by mělo být normální něco málo o jídle vědět? Jak to, že mají pomáhat videa kde si vymačkáme citron, nebo odšťavníme ovoce, zeleninu? Je pravda, že to NEJJEDNODUŠŠÍ, bylo vždycky to nejlepší? Já jsem toho vyzkoušela mnoho, ale pod to nejjednodušší SE PODEPISUJU.
Dokonce kuchyňský robot s hologramem udělá z vašeho jídla jinou energii. Musím se smát.
Nezbláznili jsme se trochu? Mám pocit, že už nemůžu jet na VÝKON. Že nemůžu vědět, kdo co má přesně dělat, i když svému oboru 1000% rozumím. Vždyť to nejprve musí každý cítit sám, jestli jde špatnou cestou nebo ne. Vždyť každý má mít zodpovědnost sám za sebe….
Dokud se tohle nenaučíme, vnímat sami sebe, budeme tu chodit po světě s vyplazenýma jazykama a rukama vytahanýma jak opice a hledat informace…ale takhle to nefunguje….takhle prostě NE.
Já chci aby všichni porozuměli tomu, že světlo je v nás. I naděje, i síla, i myšlenky, i šance, i víra, i zdraví, i vítězství.
Měli bysme všichni vzít rozum do hrsti a ještě o trochu víc zmoudřet….já vím, že učený z nebe nespadl, ale chytrému napověz, hloupého trkni…ono to prostě v životě asi ani jinak nejde…
Kolik věcí mi má být jedno. Když lidé říkají jak chtějí a nic pro to neudělají, že přijdou a že musí a nepřijdou a neudělají, ale jen mluví a mluví a mluví a tolik toho musíme stihnout…práci, město, lidi, instagram, facebook, novinky, věci….kde jsme?
Kolik je pro koho pravda? A kolik času potřebujeme než pochopíme, jakou moc má naše slovo?
Kolik lidí si raději něco KOUPÍ, než by začali něco DĚLAT. Stroje na cvičení, pilulky, zeštíhlující legíny, boty, co tvarují zadek, to tu všechno bylo.
Kdy pochopíme, že všechno můžeme?
Kde je náš pocit sounáležitosti, že někam patřím, že tohle je moje a ne jen krátké zprávy, ťuk ťuk, rychle a honem jinam, pryč, od všeho, víme co se děje na druhé straně telefonu? Už ten povrchní svět nechci ve svém světě mít, ale jak z toho ven?
Přemýšlím, jestli je to nedostatkem odvahy, když se konfrontuji třeba s myšlenkou na vlastní videa, kde mohu radit lidem jak mají jít na věc. Vnímám ale taky, jsem hodna toho, abych říkala druhým co mají dělat? A říkám si, budu ukazovat svou krásu, svoje tělo, svoje myšlenky, aby lidé viděli, že vypadám dobře, dělám dobře a odhalím ještě víc svoje soukromí? Budu prodávat sebe? Musím to dělat, pokud chci mít veliký úspěch? A také být vtipná! A taky třeba někdo zareaguje jdi s tím do prdele, jak vidím u svých kolegů na cestě, jak reaguje veřejnost na facebooku atp.
Jsem hodna toho, abych mluvila ke všem nepsokojeným, smutným, lidem, kteří neví jak mají cvičit a jíst? Najdou skrze mne svou cestu? Nezklamu je? Když je ani nemohu zklamat, protože oni jsou sami sobě světlem, já je mohu jen navést?
Já je vedu…
ale jak to mám chápat, když pokud vyfotím prsa, tak to má daleko větší počet lajků, než když napíšu něco opravdu přínosného pro zdraví? Jak to že uvnitř spíme tolikrát a svět bzučí jak roztočený kolovrátek a lidé tvoří tolik zbytečných věcí? Bez hodnot? Já vím, že pokud tu jsou, možná to zbytečné není, snad jen abychom si uvědomili něco více, do hloubky, že hodně plastů, že hodně sucha, že vypadat jako holka na obálce časopisu, že příliš pilujeme styl a to jak vypadáme, že je tu mnoho očí, které vidí, ale taky mnoho prázdnoty ve městě, a spěchu…že se míjíme…bez přírody….jako smyslů zbavení….zahledění do snů a do nitra svých duší a touhy…a ukotvujeme se v tom jak se cítíme, ale abychom se nehnali jen za pocitem sebeuspokojení, nad smyslem života, v pokoře, lásce a víře…
já v dobro věřím…
Přeji Vám krásné dny…
