V předchozí části rozhovoru jsme si představili fyzioterapeutku Mgr. Hedu Hrdinovou Čechovou. V dalším díle si povíme něco víc o fyzioterapii jako takové.
Rehabilitace, fyzioterapie, fyzikální terapie – kdo se v tom má vyznat?! Co je co?
Rehabilitaci vnímám úplně stejně, jako fyzioterapii. Fyzioterapie je jen modernější název. Když to vezmu dle svého studia – studovala jsem rehabilitační školu a pokud by se mezitím nezměnil režim, i vysoká škola by ze mne udělala vysokoškolsky vzdělaného rehabilitačního pracovníka.
Pak sem přišel název fyzioterapeut – fyzis jako tělo, terapie jako práce s tělem. Takže rehabilitace a fyzioterapie rovná se totéž.
Fyzioterapie má pod sebou pohybovou a fyzikální terapii.
Fyzikální terapie je veškerá léčba, při níž se využívá fyzikálních vlivů na ošetření konkrétních stavů na těle. Patří mezi ni např. vodoléčba, elektroléčba (magnetoterapie, různé druhy proudů apod.) nebo třeba klimatoterapie.
Častá představa pacientů bývá taková, že fyzioterapeut za ně všechno „odmaká“. Proč by tomu tak být nemělo?
Je spousta cest, jak k pacientovi přistoupit. Mohu pasivně – to je terapie, kdy pacient přijímá poskytovanou péči bez aktivního spolupodílu na ní. To je třeba elektroléčba, vodoléčba, masáže. Lze člověka namasírovat, protáhnout a poslat ho domů. Bude to pro mě jako terapeutku fyzicky náročné, ale psychicky snazší, protože nemusím člověka motivovat a nikam vést.
Druhou možností je aktivní cesta – pohybová léčba, která v sobě má částečně i léčbu manuální.
Za velmi důležité považuji vysvětlit pacientovi, co, jak a proč je třeba udělat, jaký to bude mít na jeho zdravotní stav vliv, jak a proč se má sám zapojit. Nemyslím si, že je nutné super odborně pacientovi vysvětlovat diagnózu, spíš ho dovést k pochopení problému. Pak mu bude dávat smysl, že má něco protahovat, něco odlehčovat, že musí cvičit také doma, upravit životní styl, zamyslet se nad sebou…
Toto je ale jen velmi zjednodušeně řečeno pro rychlou představu.
Odhadnete, zda se více pacientů přiklání k pasivnímu přijímání péče nebo k aktivní cestě?
Z mého pohledu je to cca 80 : 20 ve prospěch aktivní terapie. Myslím si však, že se to liší terapeut od terapeuta. Běžný pacient (tím nemyslím extrémně starý nebo extrémně polymorbidní) se nechá k aktivní cestě přivést. Záleží na energii terapeutem vložené do vysvětlení problému a zvolení takových úkolů, které jsou pro pacienta proveditelné a s viditelným efektem.
V dnešní době jsou lidé už velmi vzdělaní a uvědomují si, že je pro sebe třeba něco aktivně dělat v nejrůznějších oblastech života.
Jak volí terapeut vhodné techniky pro konkrétního pacienta?
Celý proces začíná podrobným pohovorem s pacientem ohledně jeho obtíží, anamnézy, postupujeme od ranného dětství až do současnosti, důležitá je historie úrazů, nemocí, operací, psychických traumat.
Na základě toho, co pacienta aktuálně trápí a podrobného anamnestického pohovoru v kontextu s proběhlými vyšetřeními (zobrazovací vyšetření, doporučení lékaře, medikace) se vytvoří pracovní hypotéza. Tu dokreslí kineziologické vyšetření, tj. vyšetření z mého pohledu. K tomu potřebuji ruce, oči, 2 váhy, neurologické kladívko, ale hlavně otevřenou mysl a schopnost vnímat pacienta a sledovat jeho reakce.
Mám mnoho odborných kurzů, ale na základě individuality každého pacienta si vyberu konkrétní vhodnou techniku. Ta může u jednoho pacienta fungovat, u druhého nikoli. Sleduji odezvu, co s tělem udělá a dle toho terapii upravuji.
Chci na tomto místě apelovat na pacienty, ať nic nezamlčují a uvádí vždy pravdivé údaje, pomáhá to ke správnému nastavení terapie.
Jak si vybrat fyzioterapeuta?
Dnes už si každý může dohledat informace, hodnocení.
Myslím však, že si pacient a terapeut musí hlavně osobnostně „sednout“.
Mezi pacientem a terapeutem by na základě prvotního vyšetření měl proběhnout dialog o tom, co terapeut zjistil. Říct člověku, co je všechno špatně, není dobrá cesta – pacient pak odchází domů s depresí. Mohu však vysvětlit, že věci se mají takto, můžeme zkusit udělat toto, aby se stav znormalizoval. Já mohu nabídnout takového postupy, jakou máte představu vy?
Je důležité se shodnout na představách a najít společný cíl, protože já si mohu myslet, že se chce obtíží zbavit, pacient ale chce např. po TEP kyčle začít lyžovat, ač to nikdy předtím nedělal. Tady se asi nepotkáme. Já mu mohu vysvětlit, co je a není rozumné, co by mělo být krátkodobým i dlouhodobým cílem, ale pokud toto není ochoten přijmout, budeme se v terapii míjet.
Jak si obecně ubližujeme, co se pohybu týče?
Každý si ubližujeme trochu jinak. Minimálně za polovinou našich obtíží je ubližování si na duši, byť třeba podprahově – pobytem v prostředí, které nám nevyhovuje, stykem s lidmi, s nimiž nám není dobře, nutností péče o blízké osoby, která nás vyčerpává (a nevidíme východisko např. ve využití odlehčovacích služeb) apod.
Škodíme si nevhodným oblečením a obuví (např. příliš úzkými, těsnými), moderními výdobytky, ježděním autem místo procházky, sezením u PC, kouřením, návykovými látkami.
Máme dnes jiné pracovní polohy, takže i naše vnitřní orgány jsou jinak zatěžovány – dnes spíše statickou zátěží (více sedíme či stojíme), dříve to byla spíš dynamická zátěž (práce na poli, zvedání břemen).
Na druhou stranu ani extrémním sportováním či posilováním si příliš neprospíváme. Často je vidět trend, že je něco zrovna teď moderní, tak to budu dělat taky. Už nám však nedochází, že když je zrovna moderní např. běhat maratón, bez soustavného dlouhotrvajícího tréninku to není zrovna rozumný nápad.
Nesmírně důležité je mít v dětství možnost pestrosti pohybu, aby si dítě mohlo zkusit různorodé pohybové aktivity, skákání, kopání s mičudou, plavání, lyžování… Dostáváme tím dobrý základ do budoucna a to nejen stran fyzické přípravy a odolnosti, ale i té psychické.
Co pro sebe můžeme každý den udělat?
Myslím, že už jen tím, že se člověk ráno probudil, by měl mít radost.
Být vděčný za to, že má co jíst, je v teple, že mu nehrozí extrémní nebezpečí. Uvědomit si svůj dech, projít se do práce pěšky, přiměřeně se stravovat, dopřávat si všeho s rozumem a s mírou.
Uvědomit si, proč chci něco dělat, zhodnotit, co mi to přinese. Netlačit se do potencionálně rizikových situací, pokud nemusím, naslouchat své intuici.
Mít sám se sebou trpělivost a nechtít urychlit procesy, které mají nějakou časovou linii, již je nutné dodržet. Například vaz se hojí 6 týdnů, fyzikální terapie mi pomohou od bolesti či otoku, ale neznamená to, že když necítím bolest a jsem bez otoku, že je vaz zhojen. Není a potřebuje k dohojení čas.
Stejně tak ženy před 100 lety, dnes i v budoucnu budou pořád těhotné 9 měsíců. Jsou zkrátka v životě věci, které se nedají urychlit…
Děkuji za rozhovor.
Fotografie: Ondřej Šmejkal (archiv Mgr. Hedy Hrdinové Čechové)
Veškerá práva k textu i fotografiím vyhrazena.
