Soňa Illíková z Opavy pracuje jako zdravotní sestra. Měla možnost navštívit na Zanzibaru jednu z porodnic. Jak na ni zdravotnictví v této africké zemi zapůsobilo?
Když jsme se s dcerou vydaly na malebný ostrov Zanzibar, který je součástí Tanzanie, nemohla jsem se nezajímat o situaci ve zdravotnictví. Od delegátky naší cestovní kanceláře jsem se dověděla, že je zde na velice nízké úrovni a s českým systémem se vůbec nedá srovnávat. Svědčí o tom i čísla – podle statistik je v Tanzanii naděje na dožití 61,7 let (zatímco v Česku 78,5) a na 1000 obyvatel připadá 0,7 lůžek (v Česku je to 6,8). Za celou dobu jsme viděly jen hrstku starších lidí. Většinou lidé umírají poměrně mladí.
Neexistuje zde zdravotní pojištění a úplně za všechno se platí – za návštěvu lékaře v ordinaci, samotné vyšetření a doporučení léčiva, lékařský přípravek, rukavice, stříkačku, jehlu atd.
Převážně zde panuje chudoba, proto lidé ani lékaře nevyhledávají a často zbytečně umírají. Pro nás docela obyčejná návštěva lékaře či hospitalizace v nemocnici je zde výsadou pro místní elitu.
Den před odjezdem jsme se šly projít přilehlou vesnicí Uroa. Čirou náhodou jsme narazily na budovu, která se na první pohled vymykala všem ostatním. Nebylo to obyčejné hliněné stavení, ale zděná budova s pořádnou střechou, velkou terasou, pravými dřevěnými dveřmi. Na verandě sedělo několik mladých dívek s miminky v náručí. Jako na zavolanou vyšla ze dveří řádová sestra a dobrou angličtinou se nás zeptala, co si přejeme. Omluvily jsme se, že rušíme, prostě nás tam nohy přinesly. Ukázalo se, že se jedná o místní porodnici a jakousi poradnu pro děti.
Řekla jsem, že jsem zdravotní sestra a svoji “kolegyni“ jsem poprosila, jestli by mě zařízením neprovedla. Nemyslela jsem si, že by mě mohlo něco nějak zvlášť překvapit. Hluboce jsem se mýlila.
Šok jsem zažila již v první místnosti o velikosti asi 4×5 metrů. Uprostřed stál vyšetřovací gynekologický stůl, v jednou rohu stojan na infúze, v druhém zrezivělý kbelík a pod oknem zaprášená kazeta ke sterilizaci. To byl porodní sál. Vedlejší místnost byla stejně velká, bez oken, téměř celou ji zabírala postel, čistě povlečená s mnoha polštáři. Po porodu zde rodičky s miminkem odpočívají 3 hodiny a pak odkráčejí – většinou po svých – domů. Celý porod řídí ona řádová sestra.
Pokud je komplikovaný, musí si sama rodička zařídit odvoz do 40 km vzdáleného hlavního města. Telefon zde nemají. Nedovedu si představit, jakým způsobem se ženy mohou do nemocnice dopravit…
V další místnosti byl umístěn sterilizátor. Takový si pamatuji z doby, kdy jsem studovala, tedy někdy před 40 lety. Jestli fungoval, to nevím. Zároveň mi byla ukázána chlouba porodnice, asi to nejcennější, co zde měli: přístroj o velikosti větší knihy na ohřev a zároveň dezinfekci vody, kterou tu berou z vesnické studny.
Další místnost představovala ordinaci. Sestávala z rozviklaného stolu se spoustou papírů, dvou propisek, něčím, co vzdáleně představovalo kartotéku a prázdné lahvičky od nějakého léku… Jednou za 3 týdny se tu stavil lékař z města, aby za ním mohly přijít pro radu místní matky.
Zároveň zde stála malá lednička, prý v ní mají vakcíny. Jelikož elektřina v budově fungovala pouze na bázi generátoru, nedovedu si kvalitu případných vakcín ve zdejším podnebí představit.
Na konci prohlídky jsme se dostaly do skladu zdravotnického materiálu a lékárny zároveň. Sama pracuji na oddělení, které zrovna nezáří novotou, ale na nedostatek čehokoliv si nemohu stěžovat. Tuto lékárnu tvořilo 12 lahviček Pharofyllinu a 9 krabiček Apo-Ome, 10 půllitrových plastových Ringerových roztoků pro infúze. A lahvička Jodisolu. Sklad samotný sestával asi z 10 kusů skleněných stříkaček, 15 hodně pamatujících jehel, několika obvazů a 4 kusů dřevěných dlah. Když jsem se ptala na infúzní soupravy, (stojan a roztoky zde přece byly), zakroutila sestřička hlavou.
Místní zdravotnice mi vysvětlila, s jakými nemocemi se zde děti potýkají. Ve velké míře umírají na úrazy, dehydrataci, na choroby trávicího ústrojí a na zápaly plic. Dalších 45 minut cestou zpátky do hotelu jsme nepromluvily ani slovo. V Česku je snad národním sportem nadávat na lékaře, na dlouhé čekání v čekárnách, na léčbu. Vůbec nemáme představu, jaké máme vlastně štěstí.
Ráno před odjezdem jsme s dcerou do porodnice zašly ještě jednou. Předaly jsme mé „kolegyni“ léky, které jsme vybrali od ostatních turistů. Přijali je s velkým nadšením. Léčiva si sestřička pečlivě prostudovala, většinou hned velmi dobře odhadla, k čemu jsou určené. Největší úspěch sklidil obyčejný rtuťový teploměr.
Neexistuje zde zdravotní pojištění a úplně za všechno se platí – za návštěvu lékaře v ordinaci, samotné vyšetření a doporučení léčiva, lékařský přípravek, rukavice, stříkačku, jehlu atd.
Převážně zde panuje chudoba, proto lidé ani lékaře nevyhledávají a často zbytečně umírají. Pro nás docela obyčejná návštěva lékaře či hospitalizace v nemocnici je zde výsadou pro místní elitu.
Den před odjezdem jsme se šly projít přilehlou vesnicí Uroa. Čirou náhodou jsme narazily na budovu, která se na první pohled vymykala všem ostatním. Nebylo to obyčejné hliněné stavení, ale zděná budova s pořádnou střechou, velkou terasou, pravými dřevěnými dveřmi. Na verandě sedělo několik mladých dívek s miminky v náručí. Jako na zavolanou vyšla ze dveří řádová sestra a dobrou angličtinou se nás zeptala, co si přejeme. Omluvily jsme se, že rušíme, prostě nás tam nohy přinesly. Ukázalo se, že se jedná o místní porodnici a jakousi poradnu pro děti.
Řekla jsem, že jsem zdravotní sestra a svoji “kolegyni“ jsem poprosila, jestli by mě zařízením neprovedla. Nemyslela jsem si, že by mě mohlo něco nějak zvlášť překvapit. Hluboce jsem se mýlila.
Šok jsem zažila již v první místnosti o velikosti asi 4×5 metrů. Uprostřed stál vyšetřovací gynekologický stůl, v jednou rohu stojan na infúze, v druhém zrezivělý kbelík a pod oknem zaprášená kazeta ke sterilizaci. To byl porodní sál. Vedlejší místnost byla stejně velká, bez oken, téměř celou ji zabírala postel, čistě povlečená s mnoha polštáři. Po porodu zde rodičky s miminkem odpočívají 3 hodiny a pak odkráčejí – většinou po svých – domů. Celý porod řídí ona řádová sestra.
Pokud je komplikovaný, musí si sama rodička zařídit odvoz do 40 km vzdáleného hlavního města. Telefon zde nemají. Nedovedu si představit, jakým způsobem se ženy mohou do nemocnice dopravit…
V další místnosti byl umístěn sterilizátor. Takový si pamatuji z doby, kdy jsem studovala, tedy někdy před 40 lety. Jestli fungoval, to nevím. Zároveň mi byla ukázána chlouba porodnice, asi to nejcennější, co zde měli: přístroj o velikosti větší knihy na ohřev a zároveň dezinfekci vody, kterou tu berou z vesnické studny.
Další místnost představovala ordinaci. Sestávala z rozviklaného stolu se spoustou papírů, dvou propisek, něčím, co vzdáleně představovalo kartotéku a prázdné lahvičky od nějakého léku… Jednou za 3 týdny se tu stavil lékař z města, aby za ním mohly přijít pro radu místní matky.
Zároveň zde stála malá lednička, prý v ní mají vakcíny. Jelikož elektřina v budově fungovala pouze na bázi generátoru, nedovedu si kvalitu případných vakcín ve zdejším podnebí představit.
Na konci prohlídky jsme se dostaly do skladu zdravotnického materiálu a lékárny zároveň. Sama pracuji na oddělení, které zrovna nezáří novotou, ale na nedostatek čehokoliv si nemohu stěžovat. Tuto lékárnu tvořilo 12 lahviček Pharofyllinu a 9 krabiček Apo-Ome, 10 půllitrových plastových Ringerových roztoků pro infúze. A lahvička Jodisolu. Sklad samotný sestával asi z 10 kusů skleněných stříkaček, 15 hodně pamatujících jehel, několika obvazů a 4 kusů dřevěných dlah. Když jsem se ptala na infúzní soupravy, (stojan a roztoky zde přece byly), zakroutila sestřička hlavou.
Místní zdravotnice mi vysvětlila, s jakými nemocemi se zde děti potýkají. Ve velké míře umírají na úrazy, dehydrataci, na choroby trávicího ústrojí a na zápaly plic. Dalších 45 minut cestou zpátky do hotelu jsme nepromluvily ani slovo. V Česku je snad národním sportem nadávat na lékaře, na dlouhé čekání v čekárnách, na léčbu. Vůbec nemáme představu, jaké máme vlastně štěstí.
Ráno před odjezdem jsme s dcerou do porodnice zašly ještě jednou. Předaly jsme mé „kolegyni“ léky, které jsme vybrali od ostatních turistů. Přijali je s velkým nadšením. Léčiva si sestřička pečlivě prostudovala, většinou hned velmi dobře odhadla, k čemu jsou určené. Největší úspěch sklidil obyčejný rtuťový teploměr.
