Včera se mi ozvala na email paní, která postřehla mé video na YouTube týkající se práce z domova + jak skloubit všechny povinnosti okolo včetně péče o děti…a neposrat se z toho. Napadlo mne připravit k tomu takový krátký seriál článků, který by třeba mohl ženám/matkám pomoci. V této souvislosti se mi vybavilo tolik vzpomínek na to, jak bylo vždy těžké a stresující skloubit práci na plný úvazek a rodinu.Matky malých dětí vydrží opravdu hodně. Někdy musí, někdy chtějí. Zvládnout na jedničku roli trpělivé a laskavé mámy a zároveň údernice, vždy dokonale připravené na pracovní poradu, je ale z dlouhodobého hlediska nad lidské síly…Měla jsem v plánu zůstat se synem tři roky doma. Ale zhruba po roce nám došly finance a celá situace začala být nezvladatelná. Proto jsem se rozhodla pro návrat do práce – synovi tehdy byl rok a půl. Měla jsem štěstí, nebo jsem si to alespoň myslela. Dostala jsem totiž nabídku práce v jednom velkém korporátu. Záhy jsem ale zjistila, že jsem si zřejmě ukrojila příliš velké sousto.Pracovat na plný úvazek a mít doma tak malé dítě mě velmi stresovalo. Když jsem byla v kanceláři, neustále jsem myslela na syna, zatímco na pracovní činnosti jsem se špatně soustředila a dělala jsem chyby, kterých si pochopitelně všímali hlavně kolegyně něžného pohlaví, a dávaly mi to dostatečně sežrat. Dostala jsem se pod obrovský tlak. Pracovně i v soukromí. Zpětně vůbec nerozumím tomu, jak jsem to mohla ustát. Až teď mi dochází, že jsem to vlastně moc nezvládala. Hlavně psychicky.Návrat do práce po mateřské dovolené zvládá každá žena po svém – záleží asi i na tom, jaká jste osobnost i jaké máte zázemí. Já jsem trochu bojovala. Pracovní tempo se stupňovalo, a abych to zvládla, musela jsem si časem najít různé úniky – například běh. Ale nestačilo to. Žila jsem v permanentním stresu. Přišlo období, kdy se v práci křičelo a pak se křičelo i doma. Byla jsem často nemocná. Pořád jsem se snažila to překonat, přechodit. Marodit v klidu doma jsem vůbec neznala. Tělo nakonec padlo.Dneska jsem (resp. už několik let) jsem jednoznačně v lepší pozici. Syn značně povyrostl a je daleko samostatnější. Když už se doma na chvíli zakřičí tak kvůli blbostem. Už tam není takový ten zákon padajícího hovna. Mám konečně práci, ve které jsem relativně spokojená a to hlavně proto, že tam nikdo nevytváří toxické prostředí, již zmíněný křik a svou práci mohu vykonávat i z domova. Teď dokonce již několikátým týdnem na 100%. Ale i ta práce z domova přináší někdy svá úskalí, i přesto, že nejste pod palbou nasraného šéfa nebo nesplnitelných termínů či odevzdávek.A o tom bude brzy další článek (zkusím ho připravit do příštího týdne). O tom, jak vážně nemusíme být superženy (=mýtické hrdinky se super schopnostmi). Jde o to si vše vybalancovat tak, aby nezapadly naše vlastní potřeby. Protože ruku na srdce dámy, kolikrát za den se přistihnete, že to tak není? Já v tom tedy stoprocentně ještě občas plavu.
