„Zemřela teta.“
Přišla mi nedávno sms s tímto textem.
Nebyla to moje teta, to byla z maminčiny strany. Moje to byla prateta. Ale stejně mě ta zpráva „dostala“.
Dlouho se v naší rodině mluvilo o tom, že to brzy přijde. Když za ní byla moje babička (tedy její sestra) naposledy, ani ji nepoznala. Měla 83 let. Ano, krásný věk na jednu stranu, jenže na druhou…člověk to nečeká. NIKDY to nečeká. Nedá se na to nijak připravit.
Seděli jsme ve druhé řadě, dívala jsem se do první a přes velkou bolest v očích pozůstalých jsem přes rameno viděla, jak moje maminka se sestrou s pláčem vzpomínají na našeho dědečka. Vidí jeho a těžké loučení se s ním. Nevím proč a ani nevím, jestli dostatečně, ale měla jsem v tu chvíli pocit, že si dokážu představit tu velkou bolest z odchodu někoho tak blízkého. Pláč mě přemohl.
Smrt se vám zdá vždycky tak vzdálená, než si přijde pro někoho z vašeho blízkého okolí. Najednou pochopíte, že existuje, a i vy o ní začnete přemýšlet.
Proč? Z jakého důvodu tu je? Proč si někoho bere dřív, někoho později? Je smrt spojená s rozvíjením duše? Nebo je to jen stav, po kterém už nic jiného nikdy nepřijde?
Okolnosti mě dohnaly se k tomuto tématu znovu vrátit.
Sama mívám stavy, kdy mám tzv. „chuť to zabalit“, jenže…co když nic jiného nepřijde? Občas mám pocit, že jsem se narodila s povahou, která v tomto světě nemůže obstát. Která se nějak přes určité okolnosti vyvinula, ale špatným způsobem, který mi nyní ubližuje. A to pak člověk hodně přemýšlí, co tu vlastně dělá, když se sem absolutně nehodí. Proto, aby se úplně od základů změnil a přizpůsobil se?
Jsou to zvláštní stavy… Ale stále čekám na ono naplnění… Dokud nepřijde, nemůže to skončit.
A propo, ve svém životě zůstávám titulově “pouze” bakalářem. Moje rodina o tom samozřejmě ví a co je pro mě důležité, tak podpora. Všichni to chápou. Kromě mé babičky, která se právem topí ve štěstí z mé sestry, ze které bude za pár let doktorka (titul před jménem, jinak je to krásná paní učitelka!), a plave v neštěstí ze mě, která to dotáhla jen na Bc. Co už. Osud se řídí dle našich rozhodnutí, která v určitých momentech cítíme jako nezlomná.
Cítila jsem to také…
„Zemřela teta.“
Přišla mi sms s tímto textem.
A ještě než jsem si tu zprávu přečetla, měla jsem nahnáno, že v té zprávě bude stát: „Zemřel otec.“
Ale o tom zase příště…
