Často jako jediný lék na své trápení ve vztahu vidíme v obviňování druhých a jeho řešení v jejich změně. Přece kdyby on udělal, neuděl, tak bych já, byla, nebyla. Hledáme viníka, který za našimi špatnými pocity stojí.
Možná vás zklamu, ale žádný neexistuje.
Jsou to jen příležitosti k tomu, něco se o sobě dozvědět, přijmout to a změnit. Zkuste se ptát: „Co mi na tom vadí? Co mi to ukazuje?“ Protože to, co mi nejvíc vadí a proč cítím pocity, které se mi nelíbí, mi ukazuje na to, co potřebuji změnit. Čím více se mi to nelíbí, tím více je to pro mě důležité.
Jenže přes emoce lítosti, ukřivdění, nespokojenosti nebo hněvu, to nejste schopni vidět. Nevíte jak to uchopit a když se snažíte o komunikaci, vždycky to dopadne špatně.
Běžně nám vyplouvají z úst, ani si to neuvědomujeme. Proč to říkáme?
Chceme zdůraznit a jakoby podtrhnout to, že tohle dělá ten druhý opakovaně, stále dokola a proto by se z toho měl už konečně poučit, a už to nedělat. Stojí za tím naše přání, aby se už konečně změnil a začal se chovat tak, jak očekáváme. Aby naplňoval naše představy o něm.
Protože když ON bude dělat, co já chci, pak JÁ, budu v pohodě.
Jenže víte, že druhého člověka nemůžete změnit. Změnit můžete jen sebe a svůj přístup k němu. A i kdyby se nakrásně změnil, ale vy jste nepochopili tuhle lekci, tak přijde někdo jiný, kdo vás v tom stejném bude trénovat. Protože vždycky je to jen o vás. Vám se přece něco nelíbí, vám to něco ukazuje, vy to musíte změnit.
Co kdybyste se na to podívali z jiného úhlu? Co když to „ty vždycky, ty nikdy“ znamená pro vás vzkaz, že stejnou situaci, to, co vás zlobí, trápí, ubližuje, VY zažíváte opakovaně, abyste už konečně změnili přístup.
Je bláznovství dělat věci stejně a očekávat jiný výsledek. Když nic nezměním, budu stále dokola zažívat stejné situace, dokud to nezměním.
Tyhle dvě zaklínadla ukončují každou komunikaci. Když je použijete, váš partner slyší: „Jsi špatný, neschopný, nepolepšitelný!“ A cítí útok. No a tak se naježí a připraví k boji.
Bude vám to, co jste vyslali, vracet. A z komunikace bude boj. Boj kde není vítěze, jen dvou poražených, naštvaných a ukřivděných lidí.
Možná vás začne obviňovat, ukazovat na to, co vy děláte špatně. A vy se začnete bránit. A tak to skončí hádkou. Budete bojovat kdo z koho. A vítěz nebude ani jeden z vás.
Možná vám řekne: „No jo, ty jsi nejchytřejší, ty víš všechno nejlíp, ty jsi bez chyb!“ A odejde. Jako vítěz si rozhodně nepřipadáte, i když se zdá, že jste vyhrála. Začnete přemýšlet, že jste to možná nemusela říkat a napadne vás, jestli opravdu nejste ta špatná.
Možná práskne dveřmi a odejde do hospody nebo k televizi, aby měl od vás pokoj. Hlavou mu asi poběží slova, která nepatří k těm, co byste chtěla slyšet.
Ale vy jste to nemyslela tak špatně, nechtěla jste útočit, nechtěla jste se hádat. Chtěla jste jen říct, že vás trápí, štve, mrzí, když tohle pořád dělá. Jen jste to neuměla říct jinak. A teď vámi nemluví a ještě se tváří uraženě.
Proč to tak skončilo?
Tyhle slova zdůrazňují něco, co bylo. Jenže, co se stalo v minulosti, nelze odestát. Lze to jen odpustit. Víte přece, že každý dělá v danou chvíli to nejlepší, co umí na základě zkušeností a úrovně vědění. Když jsme my udělali nějakou chybu a třeba nechtě ublížili někomu druhému, mrzelo nás to, a přáli jsme si, aby nám to odpustil a už to nevytahoval. Protože i kdybychom stokrát chtěli, prostě to nejde vrátit.
A tak i ten druhý to má stejně. Nechce, aby mu to někdo připomínal. Pokud umím odpouštět, nic co bylo včera, pro mě nemá význam. Není co vyčítat, protože vím, že nějaký důvod to mělo. Tečka. Dnes je nový den.
Jenže! Stojím tu a partner mě právě pěkně naštval. Dělá něco, co se mi nelíbí a navíc opakovaně. I když mu odpustím, že to udělal v minulosti, tak mě stejně štve, že to udělal TEĎ.
Jak mu to mám sdělit? Tak, že budu mluvit o tom, co cítím. Pokud jsem plná zlosti, napočítám do 10, půjdu si někam vedle odfouknout a pak řeknu to, co cítím. „Mrzí mě, že se takhle chováš.. jsem naštvaná, že.. je mi líto, když tohle děláš.. “ Mluvím o sobě, ne o něm. Sdělím jen svůj pocit a nerozpitvávám to. Pokud to zatím nezvládáte, prostě odejděte jinam.
Pokud jste 10 let partnera obvinovala a teď uděláte tohle, asi mu spadne brada.
Nezapomeňte se pochválit, možná i odměnit. Zvládla jste to a jste dobrá!
Formulky „ty vždycky a ty nikdy“ jsem používala často, takže vím, jak je těžké to změnit. Jenže uviděla jsem ten rozdíl a účinek změny postoje a slov. A tak mi to stálo za to, to změnit.
Časem se vám v hlavě rozsvítí upozornění, když máte chuť ji použít. Nebo z vás vyletí, a až pak si to uvědomíte. Dá se to vrátit?
Vyřčená slova jsou jako šíp, nelze je vrátit zpět, mohou být jen odpuštěná.
Ale není přece tak těžké říct: „Promiň, zas mi to uletělo, snažím se, ale občas mi to jde těžko a zrovna teď jsem to zkazila,“ a přitisknout se. Copak takové ženě dokáže muž neodpustit, když ji miluje a vidí, že se snaží?
Přeji vám, ať zaklínadla „ty vždycky a nikdy,“ už ve svém životě nepotřebujete. Ať ztratí moc nad vašimi slovy a komunikaci s partnerem. Protože teprve pak zjistíte, jak krásně se dá komunikovat a sdělit co cítím, aniž by někdo z vás byl poražený.
