Vážené a milé ženy, píšu vám v podvečer 21. srpna, jak příznačné… Ten večer v roce 1968 je mojí první životní vzpomínkou. Byly mi bez měsíce dva roky, maminka mě pevně svírala v náručí a brečela. Druhou rukou držela mou osmiletou sestru. Tatínek se starším bratrem byli na dovolené v Bulharsku a nemohli se dostat zpátky. Máma se o ně strašně bála. Později mi pár lidí řeklo, že není možné, abych si okupaci pamatovala jako dvouletá, ale já si to skutečně pamatuji, asi tím šokem. Stály jsme na balkoně U Havlíčkových sadů na Královských Vinohradech, s tím jindy překrásným výhledem na Grébovku, a po silnici pod námi najednou jezdily tanky, jeden za druhým, až se dům otřásal. Jak máma a sousedka pod námi začaly křičet, jeden z těch ruských tanků zpomalil a začal na nás mířit. Na dvě ženy s malými dětmi.
Byl to šílený start do života, ale od té doby už se ničeho a nikoho nebojím – učitelů, šéfů, autorit (i když můj současný šéfredaktor s tím má trochu problém.:)) I proto mě těší, že se vám posledně líbil můj neschválený text kapele pro Rockfest. A jak jsem vám slíbila, dnes přidávám ten druhý, snad vás potěší. Opatrujte se a hlavně se ničeho nebojte. Vaše Holubička Zuzka
O lásce
