Źít svůj sen se někdy zdá těžký, jen pro vyvolené. Někdy to trvá secsakra dlouho než si připustíme, že SNÍT SMÍ I VELKÉ HOLKY, bohužel si předtím často pěkně nameleme ústa, slušně řečeno :-), i když víc sedí rozmlácená huba… Pardon za ten výraz, ale sedí to prostě nejvíc, protože odřený kolena přikryjete třeba delší sukní, ale když si rozmlátíte hubu, tak s tím obličejem musíte chodit dál. Každý den znovu a znovu, to neodložíte, nezakryjete…
Běžně píšu úplně jiné typy článků, zabývám se výživovým poradenstvím pro ženy, píšu eknihy, kuchařky a tvořím nové recepty, jenže život někdy není peříčko a potkají nás i těžké chvíle a sny jdou na druhou koej. Každý nějaké prožije a je na něm, co si z nich vezme. Vždycky máme volbu, i když někdy vypadá jak ta Sophiina a není jednoduché se vymanit a začít třeba znovu, odzačátkul

Já jsem si v životě hubu rozmlátila mockrát a fakt hodně. Snažila jsem se z toho vždycky nějak sebrat, oklepat, i se poučit a jít dál. A že to někdy bylo opravdu hodně těžký, bolavý a trvalo to dlouho. Někde uvnitř jsem měla hodně dobře poschovávaný svý sny a touhy a žila jsem s tím, že je to buď hodně troufalý, drzý, nebo neskutečný. A co si budeme povídat, milé ženy, na autocenzuru jsme my ženy specialistky.
Žila jsem tak fakt hodně dlouho, byli jsme takhle vychovaný. Hned několik generací – žádný velký přání, žádný velký cíle, drž se při zemi. A pak přišel rok 2015 a já díky online kurzu přišla na to, že práci, kterou dělám srdcem, můžu dělat ještě trošku jinak a nebýt omezená jen místem kde bydlím a podnikám. Jak do toho vložit jiskru navíc. Chvíli mi přišlo zvláštní a tak nějak neuvěřitelný,  že moje sny by třeba mohly být realný, že si je můžu splnit. Zní to asi divně, přeci je máme právě proto, ale někdy se člověk bojí si to dovolit.

Dovolila jsem si být pro sebe DOST DOBRÁ. Dost dobrá na to, abych plnila i svá přání a ne jen očekávání druhých, jak se to dělala mnoho let.

Navzdory pochybovačům a nedůvěřivcům jsem postavila svůj vlastní web, začala psát první publikace a má práce se začala šířit virtuálním světem. Díky tomu jsem se pak několikrát octla před televizními kamerami, v porotě České Miss a pracuji s celostátním projektem na osvětě zdravého životního stylu ve školách. Sny tý malý holky, která chtěla mít vlastní kuchařku dostávají jasnou formu, už sbírám své recepty a začínám psát.
Dostala jsem ale v nedávné době pěkný políček. Na jaře 2016 jsem si prošla moc těžkou lekcí, přišla jsem o další milovanou bytost v mém životě, moje srdce a duše byly na dranc. Dlouho to bolelo tak moc, že už se mi ani nechtělo dýchat. Vysilovalo mě jen otevřít oči, další kus mě odešel někam do neznáma a já plakala, vzdorovala i sekala okolo sebe.
 

Dneska už vím, že jsem v tu dobu potřebovala, aby mě jen někdo jenom pohladil a řekl, „máš to těžký“… Protože ty malý věci v životě, dělají nejvíc. Stačí malé pochopení toho druhého a každý z nás si pak může vybrat, jestli se odrazí, nebo ne. Obojí je v pořádku. Nemusíme být stále superhrdinové a hrdinky, soběstační a stále usměvaví, máme právo být takoví, jací zrovna potřebujeme, ale přitom vědět, že je tu někdo ochotný pomoci.
Makala jsem na tom, aby mi bylo lépe kvůli mé dceři a mému muži, byla to fuška a netvrdím, že mám navždy vyřešeno napořád. Kdoví… I tak už dneska vím,  že  nebudu jen snílek, co si píše do šuplíku.