Napadlo vás někdy se zamyslet nad tím, proč vztahy lidí, kteří jsou spolu dlouho, z nějakého záhadného důvodu často slábnou? Proč v nich zažíváme méně pohody, méně fyzického kontaktu, méně spontánnosti, méně odpuštění a porozumění? Podle mě a mého muže je odpověď ukrytá v “podmíněnostech.”
Kdybychom použili slovo podmínky, nebylo by to ono. Jsou to skutečně spíše podmíněnosti, které nenápadně ukrajují z krásy partnerských vztahů. Na počátku jsou lidé dvě úplně neznámé osobnosti, které touží po “někom”, kdo s nimi bude sdílet čas, energii, intimnosti, mohou si povídat a sbírat společné zážitky. Proto jsou začátky tak hezké a máme z nich úžasné pocity. Jsou totiž bez podmíněností. Jinými slovy, není v nich nic, co by spouštělo sérii reakcí.
Představte si pár, který se před dvěma týdny poznal. Byli na několika schůzkách, třeba na skvělé večeři, v kině a jednou spolu dokonce strávili celou noc na procházce nočním městem. Jenom proto, aby mohli být s tím druhým, aby si mohli povídat a cítit se krásně. Potom přijde první intimní zážitek, který probouzející se lásku jen posílí. Od té chvíle po dobu několika měsíců často končí společně v objetí a všechno se zdá být ideální.
Od tři roky později, když už mají po svatbě a pomalu plánují rodinu, už netráví tolik času v nekonečně nádherných chvílích. Sex jednou týdně, maximálně dvakrát. Procházky, kino, večeře a podobně proběhly už pěkně dávno a je to tak nějak normální. Co se stalo?
Přišly podmíněnosti. Například on by chtěl intimnosti častěji, ale protože ona k tomu potřebuje mít tu správnou náladu, není snadné toho častěji docílit. Může se celý den chovat dokonale, připravit večeři, uklidit, ale potom řekne něco nevhodného, jako vtip, ona to nepochopí a večer se k sobě v posteli otočí zády. Nebo ona chce do divadla, ale on prostě nechce nosit oblek, navíc to stojí peníze a nedávají nic zajímavého. I když mu koupí lístky ke svátku, celý den se snaží být nejlepší a nejmilejší, jak to jen jde, on tam nepůjde, protože zrovna ten den se hraje fotbal. Už vzniká příliš mnoho podmíněností, než aby došlo na něco, co bylo dříve součástí objevování a poznávání se.
Poznáváte se v tom? Vidíte taky tu spoustu podmínek, které musí nastat, aby došlo k něčemu, co dříve nepotřebovalo prakticky žádné podmínky? Co tedy udělat pro to, aby se podmíněnosti zmenšily, snížila se jejich náročnost i počet?
-
Nejdříve si to celé říct. Začněte s konverzací o tom, že vnímáte příliš mnoho podmínek z obou stran, abyste mohli být sami sebou a šťastní.
To vyvolá otázky, “Ty nejsi šťastný/šťastná?” Abyste dosáhli svého cíle, je nejspíše potřeba přiznat barvu a říct, že se všemi těmi podmínkami už to není ono. Že je chcete společně zmírnit.
Které podmínky to jsou, si už musíte říct vy sami. Ukázat své pocity partnerovi, nabídnout scénář, který vám dává smysl a mohl by fungovat. Pokud to druhý neakceptuje, ptejte se, proč by to tak nešlo a jak by to šlo jinak.
Pokud z rozhovoru vyplynou další podmíněnosti a složitosti, opusťte loď.
Jestli navzájem projevíte vůli zjednodušit podmínky ke šťastnému životu, víte, že jste tady správně.
Jo, jasně, naspat je to pohoda. Teď jít do praxe a s partnerem si to říct, to je ta těžkost. Je to tak. Na druhou stranu, žít ve vztahu, kde komunikace nefunguje a přibývá podmíněností, přece nedává smysl. A jenom ze strachu (ať už z čehokoliv) zůstat s tím druhým vede jedině a přímo do horoucích pekel, vašich vlastních soukromých peklíček.
Seberte odvahu a jděte si za tím, co chcete, co cítíte, že je pro vás správně. Pravda už se ukáže a vy budete mít možnost být šťastnější a vyrovnanější.
