Přiznání

Takhle jsem sebe samu přesvědčovala… Možná jsem se snažila přesvědčit i jeho… To poslední, co jsem potřebovala v té těžké době, bylo řešit lásku. Neunesla bych už víc bolesti, víc trápení.. Už bych to nezvládla… Proto jsem se neustále ujišťovala, jestli se opravdu nespletl, jestli to není jen dočasné okouzlení. Nebylo… 06.03.2014 mi napsal své první “MILUJI TĚ”… 08.03.2014 dostal přes sms moje první MILUJI TĚ”… Od té doby uteklo dost času na to, abych si uvědomila, že ten kluk to myslí vážně. Že to nebyl on, kdo potřeboval mě, že to já potřebovala jeho.

 

Přišel nečekaně a zůstává… Zatím zůstává, je  tu se mnou. Zatím mi pomáhá… Zatím mě drží nad vodou… Dokázal mi tolika způsoby, že svoje city míní vážně, až mě to dojímá. On mě miluje… Vidím to v každém jeho pohledu, každém gestu. Nemusí nic říkat. On mě zachránil… Z toho bludného kruhu, ve kterém jsem běhala jako myš a nedokázala najít východ…

 

Ano, stalo se to i mně… I já jsem účastník nevěry… Zrovna já – obyčejná žena, která myslela, že lásku nepotřebuje. Že jí stačí jen ta mateřská láska… S přítelem jsme měli krizi. Táhlo se to dlouho, ale od té doby, co máme děti, se krize jen prohlubovala. Nedokázali jsme spolu mluvit, aniž bychom na sebe neštěkali. Bylo a je to hodně náročné, když děti rostou a rozumí čím dál víc, a člověk jim dává špatný příklad. Když děti vidí, jak se rodiče hádají, ovlivní je to. A tohle jsem nechtěla dopustit.

 

Děti přece nemůžou za to, že rodiče mají mezi sebou problémy a neumí je řešit. Nemůžou za to, že jsou jeden černý a druhý bílý, že mají naprosto odlišné povahy. I proto jsem spoustu věcí začala ignorovat a přehlížet. Přestala jsem nadávat, když jsem musela uklízet oblečení/nádobí po příteli, když jsem musela dělat všechno, protože on se choval, jakoby v domě žil sám. Nejhorší je, když jeden má rád čistotu a druhému je jedno, že jsou drobky na zemi a všude plno prachu. Mohla jsem se udřít, aby domácnost byla jakž takž v pořádku a čistá (uklízení po dvojčatech mám až až) a ten druhý přijde a zase někde udělá svinčík. Michal říká, že to přeháním až moc. Že není třeba sbírat každý drobek, byť sebemenší. Jenomže já nesnesu nepořádek na zemi, nedokážu koukat, jak moje děti rozdrobí sušenku a pomocí bačkůrek to roznesou po celém domě. Tak radši drobky posbírám, i když je to pro mě zase práce navíc. Jistě, mohla bych to nechat být a ušetřit si tím spoustu starostí. Jenomže… Které mámě nevadí nepořádek???

 

Jsem unavená… Opravdu unavená. Málo spánku, moc práce s dětmi, nedostatek soukromí a vzácnost přítomnosti ostatních lidí. Copak my mámy nemáme právo si občas zajít ven? Na kávu s kamarádkou nebo do obchodu? Jenom se tak cournout městem, podívat se, jaká zrovna frčí móda, co kde je nového? Nemáme snad my mámy nárok na odpočinek? Jít si jednou týdně zaběhat a jednou týdně na jógu? Ale samozřejmě, naší hlavní povinností je starost o děti. To je priorita číslo 1. Uvařit, upéct, uklidit, hrát si s dětmi, nakoupit, vykoupat, přebalit, uklidnit při pádu, utěšovat při nemoci… Tohle já jako máma dělám ráda. Miluji svoje děti a snažím se je vychovat a pečovat o ně jak nejlépe to umím. Ale i já potřebuji občas pauzu. I já se potřebuji občas pořádně vyspat. Dát nohy jen tak na stůl, přečíst si kvalitní knížku, dopřát si masáž, jógu nebo kosmetiku.

 

Tak proč tohle Michal nepochopí? Proč nedokáže pochopit něco tak jednoduchého, nejsem přece robot, který v sobě má tlačítko  “on/off”! 

 

“Nech mě,” byla jediná reakce na jeho dotek, jeho polibky. 

“Však to, že spolu budeme spát, nemusí nic znamenat, dál budeme spolubydlící,” slyším Michala.

“Jenomže já už to nedokážu,” zněla moje odpověď.

 

Vyklouzl z postele a začal se vztekat. Tak jako vždycky, když není po jeho… Jenomže já už s ním sex mít nemohla. Ne po tom všem, co mi provedl. Ne po tom, co všechno jsme si řekli. Já už se na něho nedokážu ani podívat. Žádná úcta, žádný respekt…. Nejsem s ním šťastná a vím, že už ani nikdy nebudu. 

“Ty musíš někoho mít, tohle přece není možný! Po tomhle s tebou už  končím,” vykřikoval ještě po tom, co se vrátil do postele.

 

Ach, Michale, kdybys tušil, jak blízko jsi pravdě. Ano, někoho mám, ale zároveň nemám. S tebou jsem to ukončila už dávno předtím, než se objevil Filip. Ukončila jsem to ve chvíli, kdy jsem přišla o miminko a ty jsi mě nedokázal podržet. Ukončila jsem to s tebou uvnitř sebe samotné, ale nemám zatím odvahu ukončit to venku. Tam venku, kde je realita, svět, ve kterém žijeme my dva. Musím myslet přece na děti… Ano, děti… Co to s nima udělá, jak jim ovlivním budoucnost…