Petra Johansson je česko-švédská herečka, režisérka, scénáristka a divadelní pedagožka. S manželem se seznámila během studií na vysoké škole, a jakmile dostudovala, odstěhovali se spolu do Švédska, odkud její muž pochází. Tam se během poměrně krátké doby vypořádala s jazykovou bariérou a vystudovala vysokou školu, opět zaměřenou na divadlo. Dlouhá léta pak působila v divadlech ve Stockholmu, Jönköpingu a Tranås. Ve Švédsku se také narodili oba její synové. Po šestnácti letech života ve Švédsku se s manželem a syny vrátila zpět do České republiky. Hrdá klatovská rodačka v současné době pracuje na vlastním projektu, divadelním spolku a autorských divadelních hrách, permanentně na cestách na trase Praha – Klatovy.
Petro, jak ses dostala k divadlu?
K divadlu jsem se jako malá dostala přes recitaci. Ve druhé třídě upozornila moje paní učitelka Baštářová svého manžela, že Petruška krásně čte. A tak jsem začala recitovat, a pak následně u něj hrát i divadlo. Vystřídala jsem různé role včelek, čapích mláďat či služebných. Divadlo mne natolik nadchlo, že jsem ve dvanácti napsala svou první divadelní hru. Byla to pohádka. A nazkoušela ji s dětmi od nás z ulice.
Který z herců nebo tvých profesorů tě nejvíc inspiroval a ovlivnil?
Nejvíc mě ovlivnil můj švédský pan profesor, režisér a herec Stig Ossian Erikson. Dal mi do života tolik moudra a pokory. Jeho motto bylo: Předej to pak dál. A o to se ze všech sil snažím. Řídím se i jeho další moudrou poučkou: Divadlo je velmi nepravděpodobné, avšak ne nemožné setkání dvou či více lidí.
Tvůj manžel pochází ze Švédska, i když má české kořeny. Jste spolu už přes dvacet let. Kde jste se poznali?
Potkali jsme se na studentské koleji. Byla jsem první osoba, kterou tam potkal. V tu chvíli jsem měla parádní angínu, hořela jsem čtyřicítkou a šla mrtvolně po chodbě. Evidentně jsem i v tomto stavu na něj zapůsobila tak, že se mi čtyři měsíce snažil něco naznačit, ale mně to nedocházelo. Až po premiéře, kam jsem ho pozvala, jsem měla na dveřích vzkaz, který i mě trknul.
Je tedy Čech se švédskými kořeny? Nebo Švéd s českými?
Můj manžel se cítí být Švédem s českými kořeny, ale lépe se mu žije tady v Čechách.
Proč jste se tedy odstěhovali s manželem do Švédska?
Protože jsem blázen, který má rád výzvy. Říkala jsem si, proč ne? Když to nepůjde a nebudu to dávat, tak se vždycky můžu vrátit. Trvalo mi to skoro 20 let. Ale nevrátila jsem se z důvodu, že bych to nedávala, ale protože mě to najednou táhlo zpátky do Čech a měla jsem pocit, že moje kapitola ve Švédsku už skončila a je na čase se pohnout dál, přesednout na jiný autobus. Ve Švédsku jsem dosáhla všeho, co jsem si přála. A najednou se mi chtělo jít dál. A z ničeho nic manžel dostal pracovní nabídku právě tady. Neváhali jsme ani chvilku. Prodali dům, rozdali většinu nábytku, naložili jednu dodávku a začali nový život v Čechách.
Jaké to bylo pro Češku a českou herečku začínat znovu ve Švédsku?
Přiznám se, že to nebylo úplně nejjednodušší. Musela jsem se naučit jazyk, který jsem znala jen tak letmo. Byla jsem dospělý člověk, který se najednou nedokázal dorozumět a který nedokázal komunikovat o svých pocitech. Cítila jsem sama… A lidé ve Švédsku si pletli Čechy s Čečenskem.
Přestěhovala jsem na podzim, což nebylo úplně nejoptimističtější období v roce… Bylo čím dále tím víc sněhu, tmy a mrazu. Ale po pár týdnech jsem se potkala s úžasnými lidmi z anglického divadla ve Stockholmu. Seznámila jsem se tak s mojí náhradní rodinou, anglickou nany Rosemary a jejím manželem Pelém. Adoptovali si mě, protože jejich děti vylétly z hnízda a oni se cítili sami.
Po pár týdnech ve Stockhomu mi volala jedna mladá režisérka, že se o mě dozvěděla právě od Rosemary a byla by ráda, kdybych mohla naskočit do jejího představení, které mělo ten den veřejnou generálku. Nadšeně jsem souhlasila, aniž bych tušila, do čeho se pouštím. Když jsem dorazila na místo určení, zjistila jsem, že se vlastně jedná o představení herců ze stockholmského národního divadla, které se hrálo v kostele Svaté Kateřiny. Naštěstí jsem neměla tolik textu, tak mi rychle řekli, o čem to přibližně je, a vystrčili mě na jeviště. Řídila jsem se svými instinkty, protože jazyku jsem stejně nerozuměla, a dopadlo to výborně. Díky tomuto výkonu jsem pak dostala další role.
Ve Švédsku jsi porodila syny a vychovávala je tam. Je to pro českou maminku hodně odlišné prostředí než to, které zná?
Co se týče porodu, tak o rozdílech v péči o rodičky jsem se dozvěděla víc, až když jsem se přestěhovala zpátky do Čech. Mé zkušenosti se švédským zdravotnictvím a porodnictvím bych raději moc nerozebírala. Mohu říct, že nebyly nejlepší, a kdyby nebylo jedné zkušené a paličaté porodní asistentky Karin a úžasné mladé německé lékařky Dany, tak bych asi dnes už ani neodpovídala na tyto otázky.
Výchova je Švédsku taky trošku složitější. Děti totitž vlastně nepatří vám, tedy rodičům, ale státu, a vám jsou jen svěřeny do opatrování. Když svou práci neděláte pořádně, podle státních úředníků, může vám je stát zabavit. Do výchovy vám tak může mluvit skoro každý právem společnosti.
Na druhou stranu, v rámci sociálního zabezpečení je Švédsko skvělou zemí. Nemusíte se nervovat, co s vámi bude, když přijdete o práci, přídavky na děti jsou nemalé a stejné bez ohledu na to, jaké máte příjmy.
Máš se švédským přístupem i nějaké negativní zkušenosti? Pamatuju si, že jsi mi kdysi vyprávěla, žes měla střet s paní učitelkou ve školce, která ti chtěla mluvit do výchovy. A vzhledem k tomu, jak to ve Švédsku chodí, z toho mohl být velký problém.
Šlo o bujnou fantazii mého staršího syna, kterou dotyčná paní učitelka brala vážně. Když jsem si z toho dělala legraci, bylo mi sděleno, že mě ten humor přejde, až mi domů pošle sociálku… ale na blbce narazíte v každém státě a každém národě.
Čemu ses ve Švédsku věnovala profesně? Nedělala ti problém jazyková bariéra?
Jak je možné, že nepoznali, že nejsi rodilá Švédka? Ty musíš mít tedy neuvěřitelný talent na jazyky.
Jazyky mi nikdy nedělaly problémy. Mám hudební sluch a mé herecké povolání mě každý den nutí učit se něco nového, takže jsem si zvykla čelit výzvám.
A co tví synové? Kolika jazyky mluví? A nemají v tom trošku zmatek? Nebo jim jdou jazyky přirozeně?
Moji kluci (16 a 13 let) jsou každý jiný. Starší Tadeáš je jazykový génius, který tlumočil mým rodičům už ve dvou letech. Jazyky si nikdy nepletl, rozlišoval je a první větu vytvořil v deseti měsících. Jako pyšná česká máma přiznám, že to byla věta: „Tady je čičí.“ Dnes mluví bezvadně švédsky, česky, anglicky a německy.
Zato ten mladší, Matěj, je typicky bilingvální kluk. První dva roky prakticky nemluvil. Jeho první slovo bylo švédské slovo gubbe ( pán, dědek), a tím označoval úplně všechno, včetně mě. Slovo máma řekl snad až ve dvou a půl letech. Později motal dokonale oba dva jazyky dohromady, tzv. fáze mixéru je u biligválních dětí typická, takže jsem od něho pravidelně dostávala blumičky apod. Dnes mluví vlastně nejlépe anglicky, čeština a švédština pokulhávají. A před dvěma lety začal ještě s němčinou.
Jak zvládly tvoje děti, které vyrůstaly ve Švédsku s českou maminkou, odstěhovat se do země jejího původu? Přeci jen, jiné kulturní prostředí, jiné jazykové prostředí…
Moji kluci znali Českou republiku odmalinka. Jezdili jsme sem do našeho druhého domova pravidelně, takže to zas úplný šok nebyl. Odjakživa jsem na ně mluvila česky a starší Tadeáš měl po té švédské škole ještě chvilku českou školu se mnou, takže nemusel jít o třídu níž, ale rovnou pokračoval do druhé třídy tak, jak by tomu bylo ve Švédsku. Ale česká škola, musím přiznat, byla pro něj dost velkým kulturním šokem… Byl zvyklý na jiný způsob výuky, minimum úkolů a pravidelný pohyb venku během vyučování. Ve Švédsku nebyly známky ani poznámky, a ani ta vojenská přísnost. Se školou jsme první rok dost zápasili. Matěje zase urazilo, že se musí ve školce po obědě spát. Ve Švédsku po obědě spala jen batolata. Školku tam totiž začínají děti už od jednoho roku.
Co tě v Česku drží? Co máš na téhle zemi ráda?
Mám ráda, že se tu střídají čtyři roční období a každé je přibližně stejně dlouhé. Mám ráda český smysl pro humor a českou kulturu. Mám ráda českou upovídanost a vřelost. Souhlasím s citátem z filmu Vesničko má středisková: „To není zem, to je zahrádka.“ Což je patrné, zejména když cestujete letadlem přes naše území. Mám ráda volnost a tvořivost, které se mi tady dostává.
Jaké to bylo po tvém návratu do Česka? Jak jsi navazovala na svou kariéru v Česku po šestnáctileté pauze, během které jsi působila ve Švédsku?
Někteří mě vítali s otevřenou náručí, někteří se ke mně obraceli zády. Byla jsem připravená na to, že se třeba budu muset vzdát své milované profese, ale ona si mě zase našla. Díky úžasným lidem a „náhodám“ jsem zase tam, kde mám být. Hraju, režíruju, učím a tvořím. A v poslední době se mi poštěstilo napsat i pár scénářů pro televizi. Z toho mám obrovskou radost.
A co tvoje sny a plány? Čemu by ses věnovala nejraději?
Jsem člověk, který si plní svoje sny, takže mám to štěstí, že se věnuji tomu, co mě nejvíc baví: herectví, režii, psaní a lektorování. Mám také ráda mezinárodní prostředí, takže si „objednávám“ práci, při které bych mohla uplatnit své jazykové znalosti a mezinárodní zkušenosti. Byla bych moc ráda, kdyby se mi například podařilo víc se prosadit v zahraničních filmech, které se u nás točí. To by mě potěšilo.
Jaké role a projekty, kterých jsi byla v posledních letech součástí, tě těšily?
Mě těší všechno, co dělám. Mám ráda svoji práci, čehož někteří lidé bohužel občas zneužívají. Pokud bych měla mluvit o konkrétních projektech, které mě v posledních letech naplňovaly, tak bych rozhodně zmínila představení Podivuhodné cesty Julese Verna v Laterně Magice, kde jsem měla moc krásnou roli, či pohádkové představení Malá čarodějnice v Divadle Gong, které jsem napsala a režírovala, nebo hraní a režírování s divadlem Blama (Blanka Zdichyncová a Marcelka Nohýnková.) Nemohu samozřejmě nezmínit dětské interaktivní představení Divadelní Abeceda a následný dceřinný projekt pro děti z dětského domova Tuchlov „To jsme My“. V současnosti je pro mě srdcovou záležitostí Spolek LEK a autorská hra My dva atak, kterou jsme spolu napsali s velkým švédským dramatikem Augustem Strindbergem. A začala jsem se realizovat i v úplně jiném uměleckém oboru, a to v malování skleněných šperků. Už jsem měla čtyři výstavy, poslední byla v lednu v Art centru Botič. Tvořím pod svou vlastní značkou Relax šperky.
Založila jsi vlastní divadelní spolek, Spolek LEK. Co tě k tomu vedlo?
Potkala jsem skvělou partu lidí (Natálka Topinková, Honza Zadražil, Vašek Rašilov a Kristýna Maková), se kterými se mi dobře dýchá, směje a tvoří, takže jsme se rozhodli, že budeme oficiální. Spolek LEK vznikl v srpnu 2018. Od té doby nastalo pár změn. Třeba ta, že spolek rozšířil svou působnost z Prahy i na Klatovy, kde se k nám přidala Jitka Doubravová. A spolu s ní chystám na květen 2020 premiéru našeho dalšího autorského projektu Čtyři tváře ženy.
Spolek LEK, jak se tenhle projekt, pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace, jmenuje, je tedy především divadelní projekt. Máte s ním i jiné plány?
Jéjej, plánů těch já mám plnou hlavu. Krom výše zmíněných divadelních projektů bychom se i dál rádi spolu s kolegy podíleli na rozvoji kultrního života v mém regionu, tedy na Klatovsku, pořádali workshopy, kurzy a propojovali národy, kultury a etnika. Už od roku 2018 spolupracujeme i s klatovským fotografem a kameramanem Tomášem Vachudou, který bude k chystanému představení Čtyři tváře ženy realizovat putovní výstavu fotografií.
V roce 2018 jste v souvislosti s chystanou premiérou tvé autorské hry pod hlavičkou Spolku LEK s kolegy vytvořily sérii video rozhovorů rázné moderátorky Renaty, která ve hře My dva atak vystupuje, s reálnými i fiktivními osobnostmi.
Ona ta hra není zcela jen má… Tu první část napsal jistý pan August Strindberg a já na něj jen druhou a třetí částí navazuju. Mám ráda jak činohru, tak pohybové divadlo, takže v tomto projektu spojuju oba dva aspekty scénického projevu. S pohybovou částí mi velmi pomohl známý divadelní choreograf docent Martin Pacek, kterého obdivuju za to, že si ode mě do své práce nechal kecat. Krom mého ztvárnění Renaty, je třeba zmínit také fenomenální herecké výkony Natálie Topinkové a Vaška Rašilova, které jsou ještě podtrženy vtipnými kostýmy Kláry Šklíby Vostárkové. Hra je obohacená i o čtvrtou dimenzi, ve spolupráci s Petrou Hlavatou z Rafaella – Umění vůní.
Je něco, co bys ráda vzkázala ženám, které si tenhle rozhovor přečtou?
Věřte svým snům a nebojte se za nimi jít, protože když chcete a máte sílu se poprat s počátečním neúspěchem, ony se plní… a pak se nádherně žije! Neříkám, že pořád je to nádhera. Taky bulím. Taky nadávám. Taky se děěěsně rozčiluju s chlapama doma a děcka bych nejraději někdy střelila na Aukru, ale budím se ráno plná nadšení a zvědavosti, co mi příští den zase přinese. A to za to stojí!
Foto: archiv Petry Johansson, archiv Spolku LEK, Richard Hodonický (foto z natáčení video rozhovoru Renata a Karel Hynek Mácha v podání Petry Johansson a Saši Rašilova)
