Nepředvídatelná cesta: Ztráta vědomí a nečekané emoce ve vlaku
Karin pospíchá, zdržela se na praktikách a teď kvůli tomu nestíhá vlak domů. Bydlí na internátu v krajským městě, kde už druhým rokem studuje střední školu zemědělskou. Jen na víkendy jezdí domů a když jí to teď ujede, pojede až příštím za tmy. Uf, ještě stojí na kolejích. Rychle pro jízdenku a hurá do vlaku.
Hele támhle nastupuje Patrik, co chodí asi o jeden ročník výše. Karin ho zná jen letmo, jen přes společného kamaráda Honzu. O Patrikovi ví akorát, že bydlí ještě o dvě zastávky dál než ona, takže mají společnou cestu. „Jedeš taky tímhle vlakem?“ „Jasně, sedneme si spolu, aspoň nám cesta rychleji uběhne.“ Cesta utíká rychle a Karin s Patrikem si povídají o Honzovi a Yvetě, nejlepší kamarádce Karin. Honza je do Yvety hrozně zamilovaný, ale ta ho stále odmítá. „Vždyť je i zadaná, ale já myslím, že by neměla o Honzu zájem ani kdyby nebyla“, povídá Karin. „Jo, ale on je k uzoufání, se svou holkou se kvůli ní rozešel a mluví jen o ní, kdo to má stále poslouchat“, usměje se trpce Patrik. Patrik bydlí s Honzou na jednom pokoji na internátu, Karin tam jednou byla pro Honzovy poznámky.
Co to? Co to bylo? Záře? Rána?! Ne, vlak stále jede. Karin si připadá jak po ráně do hlavy, ale nic ji nebolí.
Pomalu se probouzí. Přece ale nespala, ani tak rychle neusnula. Na několik minut ztratila vědomí. Omdlela snad? Ne. Tohle se jí nikdy nestalo. Tak co to bylo? Kde to vůbec je? Jo, ve vlaku. Sedí tam, co seděla než ztratila vědomí. Nechápavě se rozhlíží. Co se dělo poslední minuty? Ztratila na chvíli vědomí? V duchu se snaží vzpomenout, jak se jmenuje. Jak se jmenuje? Jak to, že neví, jak se jmenuje! Chvilku jí trvá než si vzpomene na celé jméno i příjmení. Jak to? Dostala snad mozkovou mrtvici? O čem to mluvila? Jo, sedí ve vlaku s Patrikem a jede na víkend domů. S Patrikem. Nechápavě se na něj podívá, ale Patrik vypadá úplně jinak. Usmívá se a svítí mu oči. Ty oči. Ty modré oči. Proč si Karin nikdy nevšimla, jaký je to hezký kluk? Ale má přece svého Járu nebo zatím ne, jen spolu poslední týden po sobě tak šibalsky koukají. Co to vlastně bylo? Jako by jasná záře odněkud shora? Jako kdyby uhodil blesk z čistého nebe? Bylo to jako blesk z nebe? Blesk z nebe! Karin tyhle romantický „slaďárny“ nikdy nemusela a už vůbec na ně nevěřila.
Zamilovaná už byla, ale nějaká láska na první pohled do někoho koho vlastně vůbec nezná? Blbost. A jakýpak první pohled, vždyť Patrika už viděla i dřív, byť jen na chvíli. Co je tohle za nesmysl, to jako, že je Patrik ten pravý? Vždyť ho vůbec nezná. To vše probíhá Karin hlavou a v tu chvíli si uvědomuje, že se celou dobu dívá na Patrika a on na ní. Usmívá se. „Ještě si o mě pomyslí, že jsem nějaká bláznivá“, pomyslí si Karin. „Dokončila jsem vůbec větu nebo aspoň slovo?“, marně si snaží vzpomenout. Karin se na sedadle narovná a tváří se jakoby nic. Nejlepší asi bude, když na všechno rychle zapomene. Normálně bude dál s Patrikem konverzovat a snad na to oba rychle zapomenou, ať už se dělo cokoliv. Karin se jakoby nic podívá zpět na Patrika a usměje se.
. . .
Co to bylo? Už zase? Tenhle pocit už Karin dnes zažila. Co se to dnes děje? Karin se opět probouzí ze svých mrákot a zpozoruje úsměv Patrika. Ach jo, zase ty oči. Dvakrát za sebou blesk z nebe? To snad nebylo ani v žádném tom romantickém kýči. Karin je tak nezná a hlavně neví, co si má myslet. Zrak ji sklouzne na záchrannou brzdu. Tady by asi nepomohla. Rozhlíží se dál těkavě kolem sebe jen aby se vyhnula pohledu přímo naproti sobě. Tuší ho tam. Cítí ho. Zrak padne na okno. To je ono! Čerstvý vzduch!
To je to, co teď Karin nejvíc potřebuje. Se samozřejmostí otevře okno a vystrčí hlavu z okna. Vlak rychle uhání a čerstvý vítr ji okamžitě sfoukne všechny vlasy dozadu. Lehce přimhouří oči, tenhle pocit si Karin vždy užívala, ale dnes je to obzvláště příjemné. Přímo před jejím zrakem se objeví známá hlava a známé oči. Jenže Patrik se dívá proti směru a tudíž nevidí, zda mu něco nehrozí. Karin si to z hrůzou uvědomí a raději zastrčí hlavu zpátky. Patrik také. Sednou si zase naproti sobě. Už dlouhou dobu nikdo neřekl ani slovo. „Že by se mu stalo to, co mě?“, vyšle tázavý pohled k Patrikovi. Jen úsměv.
. . .
Cože už zase? Potřetí?! To snad není ani možné. Karin se zase pomalu probouzí. Říkal snad někdo něco? Proboha potřetí blesk z nebe. To snad ani nemůže existovat. „No jo, já musím mít vždycky něco extra“, pomyslí si Karin. „Každému jinému by to stačilo jednou, aby to pochopil, ale mě musí udeřit blesk z nebe rovnou třikrát během tak krátké doby, aby mi to došlo.“ „ Ale co vlastně?“ Že je jako Patrik ten …?“ Karin zahlídne v okně svoji rodnou vesnici, však už vlak také brzdí. Spěšně se rychle rozloučí a vyběhne ven z vlaku. Venku cítí, že se za ní Patrik z okna dívá, ale raději se neotočí. Hlavu má pořád kdesi v oblacích a jen rutinně střídá jednu nohu s druhou. Pořád neví, co si má o tom myslet, ale je jí jasné, že už nic nebude jako dřív.
Teď se musí soustředit na zadané úkoly na víkend a vlastně hned v pondělí mají venkovní praktika se staršími ročníky. Tam znovu uvidí i Patrika.
Zdroj foto:Pixabay.com
