Není tomu tak dávno, žila byla v jednom království jménem Srdce, malá dívenka. Měla světlé vlásky a její velké modré oči se dívaly druhým lidem hluboko do srdce.
Ráda si hrávala ve starém sadu plném obrovských stromů. Dívala se jim přes průsvitné listy na zlaté slunce uprostřed hlubokého nebe. V tom sadu žil ptáček, který uměl krásně zpívat a kočička, která měla hebký kožíšek a ráda si s holčičkou hrála na schovávanou.
Holčička byla šťastná. Ve spokojeném království vyrůstala v krásnou dívku s vlasy až do pasu, modré oči ji stále svítily slunečními paprsky do dálky a mezi lidmi toho království byla velice oblíbená.
Jednoho dne však obklopil to království svými pažemi zlý čaroděj s obrovským břichem. V království měli všichni pro strach uděláno, ale ani tak se jim nedařilo zlého čaroděje zbavit. Čaroděj jakoby celé království proklel a nikomu se v něm nedařilo.
Vždy, když měl čaroděj plné bříško ošklivě páchnoucí tekutiny, proměnil se v obličeji v hrůzného tvora a zlými nadávkami častoval každého, koho v království potkal. Chrlil oheň z úst a spálil jimi každého, kdo se mu připletl do cesty.
Vždy se nejvíc jeho pozornost zaměřila na krásnou dívku s očima plných slunce. Postupně se dívka naučila v takovém smutném království žít, ale mnoho jí to trápilo. Popálená od zlých slov se vždy schoulila pod peřinu svojí postýlky a doufala, že ji jednou někdo vysvobodí. Dlouho, dlouho nikdo nešel a dívce se postupně z očí vytrácely sluneční paprsky. Místo nich se do očí vedraly slzy a hluboko v srdci ji trápil žal.
Těch slz bylo nakonec tolik, že přetékaly ven z jejího těla, proudily pokojíčkem její duše místností vzpomínek na dávné časy a obklopily všechny mísy a misky, které v tom království byly. Dívala se na jejich hluboké dno a nedokázala s tím hlubokým dnem bojovat.
Jednoho dne se posadila v sadu pod strom, který se už nezdál tak obrovský jako kdysi a sama pro sebe přemýšlela, jak by se zlého čaroděje zbavila. Nechtěl odejít a sužoval ji každý den, i když se mu snažila utéct do jiného království.
Ve větvích se náhle objevil drobný ptáček, co uměl tak krásně zpívat a zeptal se dívky, co ji trápí. Zprvu neuměla odpovědět, jak byla plná slz, ale pak když viděla, že ji chce ptáček pomoci všechno mu pověděla.
Vyprávěla o zlém čaroději, který ji zahltí zlými slovy vždy, když vypije ošklivě páchnoucí tekutinu, o tom, jak zlá slova tak moc pálí, že už nemá sílu žít a mnoho se jí ulevilo.
Ptáček přiletěl blíž a společně s kočičkou, která v té zahradě žila, dívku obejmuli a tichounkým hláskem ji pošeptali malé tajemství. „My máme malé jazýčky, ale když nás něco trápí, řekneme to, pěkně nahlas.“ „Já zpívám,“…řekl ptáček. „A já mňoukám, někdy opravdu hlasitě“, řekla kočička. „Zkus také rozhýbat svůj jazýček, máš dar řeči, řekni zlému čaroději, jak ti ubližuje, co tě trápí a jak tě mrzí, že právě k tobě se tak chová. „Uvidíš, že se ti uleví,“ řekli oba a zmizeli v hustém keři.
Dívenka šla domů a celou cestu přemýšlela. Myšlenky, jedna za druhou se jí řítily hlavou, ale nakonec sebrala odvahu a vyrazila přímo za zlým čarodějem. Břicho měl poloprázdné, a tak nebyl tolik útočný.
„Proč do mě kopeš? Proč jsi na mě tak zlý? Proč na mě chrlíš tolik zlých slov? Vždyť jsem nic neudělala. Z toho, jak se ke mně chováš, mi místo slunečních paprsků svítí v očích slzy. Bolí to tak moc, že už je neumím ovládat a jsou všude kolem mě. Nech mě už být! Tati!“
Jen co vše, co ji trápilo dořekla, otevřela dveře a vešla přímo do rozkvetlé zahrady. Nechala za sebou zlého čaroděje a po dlouhé době se mohla znovu zhluboka nadechnout.
Slzy z očí zmizely a vrátil se do nich sluneční třpyt. Ptáček zpěváček a kočička s hebkým kožíškem se staly jejími nejlepšími kamarády.
A čaroděj? Nezměnil se, ale už na dívku nikdy nekřičel a když ano, zase mu vše řekla a byl v celém jejím království klid.
autor: Andrea Vávrová, AVE
