Možná si budete myslet, že jsem jako čerstvý otec mírně přecitlivělý. Ale já jsem lehce frustrovaný! Nemám totiž prsa.
Vždycky, když přijdu domů z práce, čeká na mě Emmička s tím svým rohlíkem od ucha k uchu. Lechtám, básním, šišlám (vím, měl bych se to odnaučit), a ona se na mě tak božsky řechtá. Miluje mě, jsem pro ni ten nejlepší táta na světě! Jenže pak přijde na řadu prso. A já jsem v tu chvíli vzduch. Co vzduch, nejsem ani hoden jejího pohledu. Není to fér být rodič bez mléčných žláz. 
Někdy se s Míšou třeba sázíme, kdo tu naší sovu uspí dřív. Houpu, zpívám, větrám, pouštím svítící plyšáky, zavinu, zvednu, položím, pustím bílý šum. A nic. Teda nic než řev. A pak si přijde Míša a prostě jen vyndá prso. A je klid.
No a to už jsme u mé frustrace číslo dvě. Nemám prsa!!! Nemám prsa svojí ženy pro sebe!! Teď je to věčně okupovaný krmelec. Stýská se mi. Měl jsem “je” rád a teď mám téměr bezdotykové období. A to zcela dobrovolně. Přijde mi to totiž stejný jako sahat někomu do talíře.
Snad se Emma nechytne trendu a nebude přisátá do tří let… když to vezmu kolem a kolem, říkám si: “Chlape, dočkej času jako husa klasu”. A i moje nezastupitelná rodičovská role teprve přijde. Až Emma bude lézt a běhat a objevovat svět. Ke skoku pro dítě kamkoli, totiž žádná prsa nepotřebuju… Vlastně mě ta frustrace celkem přešla. 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account