Může dnešní uspěchaná doba za to, že na sebe máme stále méně času?
Nemůžu se zbavit pocitu, že dnešní uspěchaná doba je mé osobě zcela cizí. Dobře, vynechme romantické americké filmy, seriály a turecké telenovely a zapomeňme i na červenou knihovnu, tohle neudělá naše vztahy spokojené a harmonické – ale přesto – můžeme bez mužské náklonnosti a projevu citů vůbec vztah, manželství alespoň nasměrovat k té oné harmonii a spokojenosti? Podle mě nikoliv.
Proč to píši a proč jsem při tématu “muži a jejich projevy náklonnosti”, začala větou, kde se svěřuji se svým pocitem o již zmíněné dnešní době? Protože to hodně úzce souvisí.
Jsem v šíleném rozpoložení z toho, co dnešní svět udělal z lidí – mužů i žen. Jak rozdělil priority, hodnoty. Dříve si lidé uměli jeden druhého vážit, muži uměli být muži a ženy vždy hrdě mluvily o své rodině. Namítnete – holka prober se, doba je dávno jiná, a co bylo dřív, není teď!! Souhlasím, doba si žádá své, ale stále častěji se zamýšlím nad tím, zda je opravdu tolik nutné ztrácet kontakty s přáteli a komunikovat pouze přes fcb, technologiemi jsme přímo posedlí, čím víc peněz – tím hezčí život – proto se honíme za penězi a trávíme spoustu času prací a doma nám nějak nezbývá sil opečovávat jeden druhého. A tady bych ráda začala s tím, nad čím tolik přemýšlím.
MAJÍ VŠICHNI MUŽI OPRAVDU TAKOVÝ PROBLÉM DÁVAT NAJEVO SVÉ POCITY?
Každá z nás má za sebou nejeden špatný či nekvalitní vztah, popřípadě i manželství. A snad každá z nás touží po tom svém romantickém princi, naplněné šťastné rodině. Ani já nejsem výjimkou! Mám za sebou dva vážné vztahy, jeden trval 5 let a dokonce z něj vzešla i moje nádherná, dnes 4-letá holčička, miláček rodiny. Druhý trval o poznání méně, ale také skončil fiaskem. Oba měly jedno společné – muž parchant, muž s prvky násilníka či jiného deviantského chování. Jsem velmi citlivá, ale po všech těch vztahových fiascích jsem hodně tvrdá a spoustu toho vydržím. Zkušenosti, jak já říkám, jsou k nezaplacení a nic nám nedá v životě větší rozhled a nadhled. Nyní se nacházím ve vztahu již nějaký ten rok a myslela si, doufala…věřila, že je to pravé a viděla společnou budoucnost. Ale tvrdě jsem opět narazila – tentokrát to nebylo domácí násílí ani závislý člověk – narazila jsem totiž na nedostatek pochopení, citu.
Abych to vysvětlila – ve zkratce to řeknu od začátku – můj muž je úžasný člověk, introvert, ale pro rodinu založený, milující a věrný. Především upřímný – což se dnes cení maximálně!!
Na každém začátku i na tom našem, všechno bylo úžasné a bezvadné, růžové. Cítila jsem se jako v pohádce a každý den si opakovala, že si to zasloužím. Po tom všem, konečně si zasloužím být šťastná a spokojená. Sestěhovali jsme se, já mám svou malou princeznu, on svého staršího prince a jsme jedna velká šťastná rodina.
Tedy byli jsme – až do poslední doby, kdy se něco změnilo
Partner najednou přestal být ten partner, doteky, milování …vše ustalo. Uzavřel se jakoby i přede mnou. Po mých neúspěšných pokusech o rozhovor jsem to chtěla vzdát a odejít. Cokoliv jsem začala – ohledně práce, domácnosti všeho, z každé jedné věty vyvozoval hádku – řešení něčeho. Já si přitom chtěla jen normálně obyčejně popovídat. Miluju mazlení, milování a vše kolem toho. Miluju, když se muž chová jako dítě (občas) a potěší, když žena vaří a chlap ji jen tak ledabyle plácne po zadku, když jde okolo. Ale u nás jakoby tohle všechno chybělo. Naše denní milování – i několikrát za den – se změnilo v milování se jedenkrát týdně a to většinou jen z povinnosti – alespoň z jeho strany to tak působí. Pohladit, políbit jen tak, to u nás taky nehrozí a věčně se dohadujeme jen kvůli tomu, že tohle v tom vztahu prostě chybí. Neustále tvrdí, že takový není… že neumí dávat najevo pocity, neumí se bavit o práci protože ji nechce tahat domů, nechce rozebírat důležité věci, protože sám to nejlépe umí vyřešit. Nepotřebuje se pořád mazlit, nebo neustále se vyznávat z citů.
Chápu, muži jsou jiné plemeno. Přesto – výmluvy typu bolí mě hlava a jsem unavený, většinou používají ženy, nebo ne!?? Nedokáže pochopit, že pro mě to není o sexu, ten je perfektní doplněk toho všeho, ale především, že chci ten cit, náklonnost, porozumění, hledám to objetí, dotek.
Vždy si to zakončí automaticky – sex. Jde mi tedy jen o sex :-). Stále tedy držíme spolu, já každý den chystám pro miláčka teplou večeři, lítám kolem něj, aby byl spokojený, nechce mluvit -nemluvíme. Jenže nyní už nemám na to, dělat ty ústupky jen já a chci kvalitního mužského, který se mnou bude mluvit, když je problém. Který mi dopřeje doteky, pomazlení i pomilování.
Největší vinu za to, že to nemám, dávám právě době, ve které žiju. Kdy všechny rodinné priority, partnerské vztahy i vztahy obecně (přátelské) jsou sesazeny honbou za prací a penězi.
Proto se ptám sama sebe, a možná i vás, zda i vám tady v téhle době chybí trochu té klasické rodinné idyly, mužnosti a zda i vaši muži mají problémy dát najevo své pocity, emoce, starosti?
Zdroj foto:Pixabay.com
