Mám za sebou premiéru prvního filmu, ve kterém jsem mohla hrát.
Moje představa se zdála být jasná…
Červený koberec. Fotografové. Pocty. Neustálé žádosti o dávání rozhovoru. Byla jsem připravená snad na všechny otázky:
„Jak se vám hrálo s vašimi kolegy?” „Tak, kolegové byli úžasní. A vůbec celý tým. Měla jsem štěstí a jsem moc šťastná, že jsem u toho mohla být.”
„Jak probíhalo natáčení?” „No, čekání, chystání, přetáčení, trošku nervozita, ale ve výsledku velká pohoda a jak říkám, dobrá parta, skvělí lidé.”
„Jste nervózní?” „Jak hrom.”
„Z čeho konkrétně jste nervózní?” „Poprvé se uslyším na tak velkém plátně. Víte, já nemám ráda svůj hlas…¨ (Blbko, to se přece do rozhovoru pro veřejnost neříká!!! Rychle řekni něco chytrýho!) „A taky jsem nervózní za ty kluky, co s tím měli největší práci. Zasloužili by si úspěch. Moc jim to přeju.”
No, jak říkám, byla jsem připravená snad na všechny otázky… Až na jednu: „Slečno Deniso, proč se vám to zdá?”
Ale ve filmu jsem opravdu hrála! V krátkém, amatérském. To se mi nezdálo! Ani páteční premiéra se mi nezdála! Nebyl tam sice červený koberec, nikdo mě neznal, nikdo po mně nechtěl rozhovory, autogram, nikdo mi negratuloval, nikdo se za mnou neotáčel, nikdo se mě neptal, proč po promítání filmu brečím venku před kinem a zoufám si nad svým hlasem.
Ale kdyby se mě někdo na ty otázky opravdu kdy ptal, mnou napsané odpovědi výše by byly pravdivé.
PS: Výsledné 3. místo podle hlasování diváků, 2. místo v hodnocení odborné poroty. Jste skvělí, kluci…
PPS: Kdo to dočte až sem, dozví se, že na úvodní fotografii výše jsem s mým “hereckým kolegou” a hlavně s kamarádem (obrázek z filmu).
