Před pár lety jsem si koupila v drogerii čtecí brýle. Asi s jednou dioptrií, už nevím, ale hlavně se mi líbily ty kytičkovaný obroučky. Koupila jsem si je proto, abych na pytlíku s kolínkama přečetla, jak dlouho se mají vařit. Nebo abych viděla, kolik svinských kalorií má která čokoláda. A abych věděla, v jakým poměru namíchat aperol. (Což na tý láhvi stejně není, tak abych viděla, kolik má který víno procent.) Na čtení jsem brýle nepoužívala, trochu se mi z nich motala hlava. Až donedávna, kdy jsem zjistila, že bych je konečně mohla využít k pravému účelu, protože moje oči za tu dobu lehce zchátraly. Zhruba po měsíci používání jsem s knížkou v ruce po brýlích sáhla a zjistila, že se válejí na zemi rozlomený s vypadlým sklíčkem. Asi je smetla nějaká kočičí pracka.
Tak jsem pár dnů trpělivě sklíčko nasazovala a trochu u toho nadávala. Až mě nouze vyhnala k očaři. Paní doktorka mi nasazovala sklíčka, používala slova jako cylindr a podobně a já s úžasem zjistila, jak ostře bych viděla i na počítač, kdybych na něj měla taky brýle. A že bych už klidně mohla mít i na dálku, ale není to zatím zásadní. Vedle v optice začalo dilema: Brýle na blízko jsou jasný, chci dočíst tu knihu. A na počítač jsou nutnost, vzhledem k tomu, že u něj denně prosedím spoustu hodin a slzí mi oči. Na dálku by mohly ještě počkat, ale jak to teda zkombinovat? Nechat si udělat jedny se vším dohromady? A budu přes ně vidět tak, jak potřebuju? Nebo mít na počítač a na blízko? A časem si nechat udělat i na dálku? Když já ale vlastně vůbec nechci nosit žádný brýle. K obroučkám jsem se vůbec nedostala a odkráčela jsem naprosto rozhozená a nerozhodnutá… do papírnictví koupit si vteřinový lepidlo.
Večer jsem si ty svoje rozbitý kytičkovaný chudinky sesbírala a slepila, abych si mohla aspoň večer číst, než se nějak rozhodnu. Pak jsem vzala ubrousek, stříkla čistič na okna a skla opatrně leštím. Abych zjistila, že jsem po skle rozmatlala i jednu nezaschlou kapku toho lepidla. Přes takhle „opravený“ brýle nevidím už ani (na) ten pytlík s kolínkama.
