Objevování Sumatry: Osobní zkušenosti z rodinné návštěvy
Bylo 6 října a my se vypravili poznávat s Bimou jeho rodný ostrov a rodinu na Sumatře. Cesta z Bali na severní Sumatru letadlem trvá přibližně 5 hodin. Letěli jsme z Denpasaru do hlavního města Sumatry Medanu. Ten leží na severu Sumatry, která patří k nejnavštěvovanějším místům a tak jsem se těšila na to, co tu poznám a uvidím.
Přestupovali jsme v Jakartě a tady se stalo, že tu Bima ztratil svůj telefon. „Ach ju“ povzdechla jsem si, proč si nedává na své věci více pozor? „Nu co“ stane se, řekla jsem si a nenechala si kazit náladu z cestování. Bude muset po návratu víc „zamakat“, aby si mohl koupit nový. Sehnat na Bali nějaký kvalitní telefon za dobrou cenu, mi přijde docela složité, oproti tomu jak to chodí u nás v Evropě.
Po příletu do Medanu jsme si vzali místní transport, klimatizované auto, které nás dovezlo až k rodičům. Cesta trvala ještě cca 4 hodiny. Z okýnka jsem pozorovala místní krajinu a domky místních lidí.
Palmové lesy se střídaly s prostým obydlím místních lidí. Některé domy byly dřevěné a už na dálku z nich vycházela chudoba. Občas mezi nimi byl luxusní zděný přízemní dům, obklopený krásnými květinami v květináčích. V hlavě se mi rojily myšlenky: Jaký asi bude dům Bimovo rodičů? A jak mě přijmou a uvítají?
Během dlouhé cesty jsme se zastavili v místním „Warungu“ (fungují obdobně jako na Bali. Občerstvení s pár stoly, židlemi a místním jídlem). Dali jsme si jak jinak rýži, chilli omáčku, zeleninu a nějaké kuřecí maso. Překvapilo mě, že tady se najednou nejedlo moc příbory, ale rukama. Na jejich omytí jsme dostali do misky vodu. Jídlo bylo chutné jako na Bali, ale ta atmosféra mi přišla trochu odlišná. Lidé se moc neusmívali a připadali mi vážní, akorát při placení se na mě majitel usmál a popřál šťastnou cestu v Indonéštině.
Na Sumatře moc lidi anglicky neumí. Alespoň, co jsem poznala, komunikace v angličtině je tu dost obtížná a tak mi nezbývalo než se nechat vést Bimou, který mi vše překládal.
Někdy po 7 hodině večer, kdy už byla tma a za doprovodu celkem silného deště a bouřky jsme dorazili do města Perdagangan. Kousek za městem jsme zajeli na polní cestu a přijeli do místa, kde jsou jen 3 domy.
Jeden z nich byl Bimovo rodičů. Kamenný dům s plechovou střechou a tmavými zdi uvnitř. Připomínal mi obydlí lidí u nás po skončení 2 světové války. V domě byl velký obývák s televizí a dvěma sedačkami, a 3 pokoje, v kterých se spí. Podlahy jsou betonové a nic na nich není a asi není potřeba, jelikož v místním teplu Vám rozhodně není zima od nohou. Působí to však dost neosobně a studeně.
Koupelna stylu „a lá“ 50 léta, turecký záchod a sprcha pomocí kýble. „Wau“ to budou ty chvíle, kdy budu muset překonat svoji komfortní zónu. Samozřejmě voda je jen studená, což v tom vedru však nevadí. Ještě, že jsem nikdy nepatřila k těm ženám „fiflenkám“, které by tohle rozhodně nedaly. Jezdila jsem na koňské vandry, měla kdysi starou chalupu, kde očista fungovala obdobně.
Přivítání s rodiči a některými sourozenci bylo milé. Stále však byla bouřka, a tak byla vypnutá elektřina. Seděli jsme při svíčkách a postupně se seznamovali. Dělala jsem si v hlavě pořádek v Bimovo sourozencích a jak jdou za sebou.
Maminka na mě působila tichým, ale sedřeným dojmem. Vždyť porodila 9 dětí! V jejích očích jsem však spíš viděla smutek než štěstí. Oči jí zářili částečně štěstím, jen protože viděla po dlouhých 3 letech jednoho ze svých synů. Tatínek je v rodině vůdce a víceméně rozhoduje o tom, co se bude dít.
Po večeři jsme si dali na přivítanou místní alkohol Tuak (z kokosu a rýže připomínající náš burčák).
Anglicky opět mluvil jen Bima, tak jsem byla odkázaná na jeho překlad. Což mě chvílemi mrzelo, že nerozumím přímo, co říkají rodiče. Indonésky umím pár slov a ještě chvíli potrvá, než se jí naučím na alespoň komunikační úrovni.
Po příjemném večeru jsme šli spát. Já jsem sdílela lože s Bimovou nejmladší 12 letou sestrou. Jelikož nejsem za Bimu vdaná, tak v domě rodičů rozhodně nemůžu spát vedle své lásky. Bylo to pro mě těžké, zvlášť v novém prostředí, kdy tak nějak člověk potřebuje podporu svého protějšku. Nezbývalo mi však nic jiného než to respektovat.
Další dny jsme tu trávili povídáním, poznáváním Bimovo přátel a zbytku příbuzenstva. V této části, kam se turisti, potažmo „Bule“ (indonéské označení pro bělochy) téměř nedostanou, jsem se stala místní „atrakcí“, každý se chtěl se mnou fotit atd. Ze začátku to bylo příjemné, ale další dny už jsem začínala být z toho unavená a nejraději bych se někam schovala a byla pár minut sama, což moc nešlo v tak velké rodině.
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, ale najednou jsem pocítila, že vůbec nevím, zda jsem na to připravená. Poslední roky svého života jsem žila buď sama, nebo s mužem. Najednou byl ten příliv energie velké rodiny pro mě náročný a s kombinací v překonávání své komfortní zóny jsem se cítila opravdu unavená.
Všichni byli moc milí, ale jelikož jsou chudí, tak jsem se i párkrát postarala o jídlo. Brala jsem to jako protislužbu za poskytnuté ubytování a sprchu (i když v horších podmínkách než by bylo v hotelu).
Také jsem jim musela vysvětlit, že ne všichni „bule“ jsou zázračně bohatí, jak si tu někteří myslí. A pracovat v Evropě je někdy hodně náročné a stresující. Nevím, jestli mě pochopili, museli by to zažít ten rozdíl v kulturách, tak jako já. Vesměs mi tu lidé přijdou líní a rozhodně se nepředřou. Stěžují si na chudobu, ale mám pocit, že řešit to chce jen málokdo. Všichni se tu modlí a myslí si, že je to spasí.
Otázkou zůstává, co je dobře? Náš uspěchaný svět nebo ten jejich? Myslím si, a jak postupně sama na své cestě poznávám, je důležitá rovnováha. Celý den sedět a „čučet“ a čekat na zázrak taky nejde a honit se nesmyslně na úkor zdraví za úspěchem je také cestou do pekel.
Po pár dnech jsme se vypravili poznat Bimovu tetu, s kterou už jsem byla v komunikaci přes FB a uměla anglicky. Aline je 28 je vdaná a má dvě malé děti. Moc jsem se na ni těšila.
Bydlí na ostrově Samosir, který je jedním z největších jezerních ostrovů na světě ležícím na jezeře Toba. Toto jezero je největší v jihovýchodní Asii. Příroda je zde úchvatná, není zde takové horko a čerstvý vzduch od jezera. Na Samosiru žije bájní „Batakové“. O jejich kultuře napíši samostatný článek.
Aline a její manžel byli moc milý včetně rozkošné 1,5 leté holčičky a čerstvého miminka – chlapečka.
Jejich dům patří k těm luxusnějším na místní poměry. Aline zde má i kadeřnický a kosmetický salon, její manžel pracuje v kanceláři. Bylo mi zde u nich moc fajn, patří k těm „Indonésanům“, kteří se snaží a nemají až takovou místní lenost. Zde jsem mohla sdílet společné lože s Bimou a tak jsem se cítila lépe.
Všimla jsem si však, že místní muži na veřejnosti neprojevují moc velké city ke svým ženám. Políbit je před přáteli, pohladit po vlasech jsem tu ani jednou nezažila. I Bima se celou tu dobu ke mně choval a já si tak vlastně nebyla jistá v jeho citech, či je to projev místní kultury.
Nikdo nevede svoji ženu za ruku, jako projevení lásky a úcty k ženě bylo něco, co se na veřejnost nehodí. Necítila jsem se v tomto dobře, a i v očích Aline jsem neviděla tu správnou jiskru, kterou má většina žen u nás.
Najednou jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za to, že jsem žena v Evropě, že více mohu odpovídat za svoji svobodu. Je těžké porovnávat, co je správné a co ne. Možná obojí a má to tak být. Naše duše se na různých místech světa mají naučit rozdílné věci. A i přesto, že jsem z tohoto cítila smutek, snažila jsem se to respektovat a přijmout, jak to je. Nemám moc to změnit a tak přijímání je to co jsem se tady naučila. I Bimovo chování je jiné na Sumatře, než na „kosmopolitním Bali“.
U Aline jsme strávili pět dní, procestovali ostrov Samosir. Navštívili místní vodopády, Batacké vesnice a zúčastnili se batackého rituálu a tance. Účastnili se treku na místní horu, kde se nacházelo poutní místo Bataků.
Načerpala jsem tu spoustu energie z krásné přírody, kterou však kazí velké množství všude přítomného odpadu. Lidé, kteří tak věří v Boha a různé rituály si neváží té krásné krajiny a čím dál více si okolí znečišťují. Pokud jim povíte svůj názor a proč by to člověk měl změnit, také moc nechápou. Pochopí to někdy? Nebude však pozdě?
Po cestě zpět k Bimovo rodičům, kde jsme strávili poslední 3 dny před návratem na Bali, jsem viděla krásné palmové lesy, ale i místa totálně vypálená a zničená lidmi získávající palmový olej pro mezinárodní trh.
Bylo mi opět smutno a cítila jsem bez moc nad tím, jak mi lidé ničíme to, co nám dává příroda. Jak si toho nedokážeme vážit, máme různé bohy a náboženství. Potřebujeme chrámy a kostely, ale ty pravé chrámy se nalézají v našich srdcích a v přírodě. Tak proč se chováme tak bezcitně?
Tímto článkem bych chtěla apelovat, na Vás nekupujte výrobky obsahující palmový olej! Vím, že nemůžeme ovlivnit vše, ale i malé krůčky, které učiníme, mohou vést k zlepšení. V dnešní době internetu a facebooku sdílejte dál. Pro některé z Vás je Sumatra vzdálená a raději budete pomáhat u nás. Ano i to je správné, ale bez těchto pralesů bude ovlivněné klima i život u nás.
Život na celé Zemi na celé planetě.
Jak jsem se dostala do rodiny na Sumatře? Můj příběh začal letos na jaře na Bali.
Celý příběh včetně praktických informací si můžete přečíst v mém eBooku, ke stažení zde:
http://andreavosejpkova.com/www-andreavosejpkova-com-nespoutane-bali/
S láskou
Andrea
Zdroj foto: Pixabay.com
