116.
9. března, středa – Setkání s Vanessou
Velké prostorné parkoviště u nemocnice je jako obvyklé plné, ale vzadu u chodníku zbylo volné místo. Zaparkuji Volvo mezi dva bílé označené pruhy, jedním kolem se dotýkám obrubníku. Hudba je nahlas a já si prozpěvuji, neslyším pípání parkovacích senzorů a zacouvám do keře. Blbec! Přijde mi to však k smíchu. Z korun stromů se ozývá ptačí cvrlikání, nad rozkvetlým záhonem bzučí ospalé včely a slunce mě hřeje do tváří. Cítím se zdravě, přestože mířím na onkologii.
Přehodím si tašku přes rameno, vezmu kytičku svázaných tulipánů ze sedadla spolujezdce a vystoupám zaprášené kamenné schody před vchodem okresní nemocnice.
Spěchám na odběr krve a potom zajdu na oddělení za Vanessou, holkou ze skupinky o rakovině. Včera ji hospitalizovali. Poslední dobou jsme se sblížili, píšeme si a voláme, ale dnes se setkáme poprvé.
Projdu prosklenými dveřmi vestibulu, pokračuji dlouhou bílou chodbou. U automatu na kávu postává hlouček lidí. Míjím červenovlasou sestru z onkologie a ona už mě na dálku zdraví s rozesmátou tváří. Začínám tu být jako doma. Zahnu za roh a vstoupím do čekárny, žena za pultem mě zapíše a podá mi lístek s číslem. Posadím se mezi ostatní pacienty a čekám, až na mě dojde řada. Rozhlédnu se a zahlédnu několik známých tváří, i je zítra čeká další dávka chemo, jen paní v zimní čepici a slunečních brýlích nikde nevidím. Postarší muž s dlaní na prsou hlučně zakašle.
Přísně tvářící se sestra mě vyzve, abych vstoupila. Sotva znatelně se usmála, jako by ty květy byly pro ni.
„Jdu navštívit kamarádku,“ vyvedu ji z omylu. Položím tulipány na komodu u věšáku.
„Posaďte se a vyhrňte si rukáv,“ vyzve mě a otočí se k pultu. Ozve se šustění a tupý zvuk, když o sebe zkumavky zavadí. Očekávám, že mi rozmotá obvaz a odběr provede přímo z PICC a ona mi šermuje před očima injekční stříkačkou.
„Položte si paži sem,“ ukáže na stolek a usadí se na židli naproti mně.
„No tak to ne,“ pronesu vzdorovitě a umíněně překřížím paže za zády jako malé dítě.
„Jak ne? Přece vám musím odebrat krev!“ řekne udiveně, a dokonce i pobouřeně.
„Ale ne jehlou.“
„Podívejte, máte sice zaveden centrální katetr, ale takhle je to jednouší a rychlejší,“ trvá na svém.
„Možná pro vás! Nechápu, v čem je problém? Vždy mi krev odebírali z PICC,“ protestuji.
„No, to se ani nedivím, jestli jste tak vyváděla pokaždé. Položte sem tu ruku,“ zavelí a zasune si za ucho pramen vlasů, který se neposlušně uvolnil z drdolu.
Se mnou to ani nehne. Poposednu si na židli, ale ruku jí nepodám. Mám fobii z jehel, a nenechám se zbytečně trápit.
„Na onkologii s odběrem nikdy nebyl problém. Nechápu, proč mě dnes poslali sem.“
Když pochopí, že se mnou nic nenadělá, odejde z místnosti.
Vrátí se právě v okamžiku, kdy se chystám odejít. Mezi zdmi se rozlehne hrubý hlas: „Mluvila jsem s primářem z onkologie. Dnes vám krev odeberu já, ale příště se hlaste znovu u nich.“
Neochotně mi rozváže bandáž, odšroubuje závit. Víčko spadne na zem. Žena mezi zuby ucedí nadávku. Z trubičky, co mi trčí z paže, odsaje dvě ampulky a polepí je nálepkou s mým jménem. Paži mi opět obváže a beze slov ordinaci opustí. Vítězoslavně se uculím.
Projdu pavilonem B a výtahem vyjedu do druhého patra. Zaklepu na otevřené dveře pokoje číslo 9.
Vanessa leží na nemocničním lůžku, bílé povlečení kontrastuje s černými vlasy. V křídlově bledé tváři se lesknou velké oči jako dva uhlíky. Světle modrou noční košili má rozepnutou do půli, na hrudi velkou náplast, z níž vede hadička připojená k sáčku kapačky. Je tu teplo, odkopaná přikrývka jí leží u nohou.
Vyčkám, dokud se naše oči nesetkají a teprve potom řeknu: „Ahoj, Vanesso, přinesla jsem ti trochu jara.“
Přisednu k ní a květiny položím na stolek vedle postele. Její nenalíčené rty zvlní upřímný úsměv.
„Posaď se,“ vyzve mě a poklepe rukou na postel. Nadzvedne se a posune bokem. Posadím se a vnímám teplo zahřátého prostěradla.
Před pár měsíci bych tu patrně seděla na židli a koktala bláboly o tom, jaká je Vanessa bojovnice. Anebo dost možná, ze strachu, z obav, co mám říct, bych sem ani nevkročila. Dnes už mě rakovina neděsí… i když… to není naprosto správně vyjádřeno. Neděsí mě lidé, co nemocí procházejí. Neodvracím zrak od oteklého obličeje bez jediného chloupku… ale stále pociťuji bolest a bezmocnost.
A rakoviny? Tak té se bojím stále. Ta potvora se přiblíží potichu, hraje si na schovávanou, hraje s tebou krutou hru o čas.
Nahnu se, políbím Vanessu na obě tváře.
„Jsem tak ráda, že jsi přišla,“ řekne zhrublým hlasem.
Je tomu týden, kdy jí prováděli biopsii v narkóze, intubovali ji, poškodili jí hrtan a hlasivky stále protestuji.
Setkáváme se poprvé, a přesto nám připadá, jako bychom se vídaly roky. Horkou rukou svírá tu mou.
„Sluší ti to i bez vlásků,“ řekne. Ve skleněné výplni dveří vidím, jak se mi pleš leskne. „Když ti to říkám já, tak je to upřímný kompliment. Žádná lítost… to snad chápeš.“
Její příběh částečně znám. Nejdřív rakovina jednoho prsu, chemo – a i ona byla bez vlasů, pak rakovina druhého prsu, zde jen radioterapie a minulý měsíc jí diagnostikovali rakovinu plic. Těžko se taková zpráva dala klidně přijmout, zalomcovala mnou v základech. Rakovinu plic má i Sam, dobře vím, jak je tato léčba náročná.
„Dnes mám první ze tří chemo. Chtějí nádor co nejvíce zmenšit… pak mě budou operovat,“ vypráví klidným hlasem. „Pak bude následovat další cyklus chemo… já to zase zvládnu.“
Udivuje mě ten její vnitřní klid. To smíření a odhodlání.
Do pokoje vejde muž, v každé ruce nese kelímek s kávou. „Nevěděl jsem, že máš návštěvu,“ řekne a podá Vanesse jeden nápoj.
„To je můj manžel,“ představí nás.
„Těší mě,“ stiskne mi srdečně ruku. „Kdybych věděl, že tu jsi, donesl bych ti také kávu… chceš tu mojí? Je bez mléka…“ nabízí mi kávu. „Nebo ti pro ni zajdu.“
„Ne, vážně. Děkuji. Byla jsem na odběru, a než jsem šla sem, zastavila jsem se v baru.“
Muž se posadí na židli u okna. Mlčí, jen zřídka vnese poznámku do Vanessina vyprávění.
Vanessa se rozhovoří a její namáhaný hlas sem tam zaprotestuje a nějaké to slovo zazní jako skřek.
„Chtěli jsme dítě. A ono ne a ne přijít. Po dohodě s lékařem bylo rozhodnuto pro umělé oplodnění, ale…“ posmutní, vyhlédne z okna. V ranním slunci jsou na skle patrné špinavé šmouhy. Zamrká a snaží se zahnat slzy. „Miminko stejně nemáme, při kontrolách mi objevili rakovinu prsu… Operace, chemo a hormonální terapie dočista pošlapaly i tu poslední naději. Ale máme pejska. Jmenuje se Lago.“ Tvář se jí rozzáří. „Podívej.“ Na displeji mobilu mi ukáže fotku chundelatého psa.
„Znáš Veroniku? I ona je ve skupině,“ zeptá se náhle. Vanessa je administrátor skupinky „rakovina prsu“ a i v tak vážné situaci dodává sílu jiným. Zná osud a příběh téměř všech členek.
„Veroniku? Která to je?“ Ve skupině je nás spousta a jména se mi pletou.
Veronika byla kdysi blondýna, dnes nosí barevný šátek obtočený kolem hlavy. Je to nesmělá třicetiletá žena s plachým pohledem v modrých očích. Před časem ji opustil muž. Jednou večer, když ji kamarádka dovezla domů z nemocnice, jí prostě řekl, že nemůže žít s někým, kdo se o sebe nedokáže postarat. Neodpustil si ani poznámku, že už ho sexuálně nepřitahuje a že jako žena je totální zklamání. Nedalo se s ním mluvit, jednoduše si sbalil sportovní tašku Adidas a zmizel. Veronika je přesvědčená, že má milenku. Vzali se před třemi lety, plánovali rodinu, ale rakovina i jim překazila plány.
„Vidíš, žádná z nás to nemá jednoduché. Každou ženu nemoc nějakým způsobem zasáhla. Mě manžel, bohudík, neopustil, a už roky to se mnou všechno snáší…“ Vanessa se zahledí na svého muže, on vstane a políbí ji na rty.
Jak se dozvídám, spousta vztahů je nemocí narušena. Ženy mnohdy vnímají nemoc jako ztrátu ženství, trápí je, že přišly o své kudrlinky a většinou i o celé prso. Přestávají věřit v uzdravení a sebe samotné. Když člověk v nic nevěří, je sám. Ve dvou se to přece lépe táhne. Jenže muži jen těžko mohou aktivně ovlivnit průběh onkologického onemocnění partnerky, a proto se útěk ze vztahu zdá být výrazně jednodušší variantou, jak zvládnout přibývající stres.
„Vám dvěma to moc přeji, a těch ostatních žen je mi líto. Jen musím podotknout, že to není jednouché pro nikoho… i můj syn mou nemoc nese těžce. Nesbalil si sice věci a neodešel k otci, ale když vidí, že jdu ven bez šátku na hlavě… tak,“ polknu a vybavím si jeho vzdorovitý nesouhlasný pohled.
„To ano… a navíc, aby se o nás pořád někdo staral, co?“ řekne Vanessa.
Raději před ní pomlčím, že já mám muže dva. Když se nad tím zamyslím, je to podivné. Setrvávají trpělivě, čekají – přes to všechno. A já si připadám jako ta největší mrcha. Ale co? Nemoc je jako alibi, a všechno mi projde.
Pohlédnu na hodinky, už tu sedím přes hodinu. Otevřenými dveřmi rázně projde sestra, zkontroluje Vanesse infuzi a nastaví rychlost odkapávání.
„Já už půjdu.“ Pohladím Vanessu po tváři a slíbím, že se zase zastavím.
Její muž mě doprovodí dlouhou chodbou k východu.
„Dík, že jsi přišla. Vanessa se upnula na tu skupinu na Facebooku, je to její rodina… jak ona říká. Ale jen málo z nich si opravdu najde čas.“
Uvědomím si, že i on strašně trpí. Má unavené oči a na čele vyryté vrásky. I on potřebuje cítit pochopení, to nejen Vanesse se změnil život, ale i jemu. Přátelsky ho obejmu a řeknu: „Ty se taky drž, není to jednoduché ani pro tebe.“
Vyjdu na ulici a oslepí mě prudké slunce, pohltí mě ruch ulice. Je tak příjemné slyšet štěbetání vrabců, dětský smích, a dokonce hřmot projíždějícího náklaďáku. Vůně pučících stromů a nasládlý pach výfukových plynů, i vítr, co mi vmete prach do očí… to vše mi připomene, že žiji. V nemocnici se zastavil čas, znělo tam jen tikání přístroje, co odměřoval kapky.
