Blízko, a přesto vzdálení: Jak nás technologie odděluje od opravdového kontaktu
Technologie nám měla umožnit přiblížit se k sobě. Být více pospolu, být spolu i na místech, kde ten druhý být nemůže, poznat nové lidi. Jenže co když i přímo naproti sobě mluvíte spíš přes sítě? Co když i v jednom městě, v jedné čtvrti?
Myslela jsem si, že mám kamaráda. Psali jsme si a vídali jsme se pravidelně každý týden. Myslela jsem si, že si rozumíme. Až do doby, než jsem odešla. Občas jsem mu napsala, ale vždy to skončilo tak, že u obou nikdy není čas, ale do budoucna se určitě domluvíme. Přišel čas, kdy se sám ozval, ale na můj návrh pojďme se sejít osobně, ať z toho taky něco máme a něco se o sobě dozvíme reagoval slovy: „Když já nemám vůbec čas. Přijď za náma na poslední hodinu.“ Marně jsem si to v hlavě snažila si uspořádat: Ale já chtěla mluvit s tebou. Ne s ostatními, u kterých ani nevím, jestli by mě vůbec chtěli vidět.
Plačtivost vystřídalo kruté vystřízlivění, že zřejmě právě to je způsob, jak si protřídit své přátele. Na ty, kteří o vás stojí a udělají si na vás čas, a na ty, kterým stačíte pro něco, co je nic nestojí – pro výměnu pár písmenek. Přitom právě čas, a ne písmenka, je to nejvíc, co můžeme druhému dát…
Jenže to je to. Jak snadné je dnes přece říct někomu sbohem. Když se ti to nelíbí, opustit ho a hledat dál v jiných vodách. Jak snadné je cokoliv odříct během dne, jak snadné se vymluvit, jak snadné zlenivět, jak snadné napsat neosobní sms…
A přitom někdy – zvlášť s ohledem na můj předchozí článek – bývá neuvěřitelná touha obejmout. Být s člověkem. Políbit ho. Cítit doteky lásky. Cítit obecně.
Někteří z předchozích generací častokrát chtěli, ale nemohli. Věděli, že už se nikdy nedotknou… A tak by si to přáli. Ale nevymodlili si to, nevyprosili, nepřikázali.
A my dnes, když obejmutí a držení se za ruce máme na dosah, chceme to a máme to, nevážíme si toho a utíkáme před tím pryč. Utíkáme a nevážíme si, že toho dotyčného teď máme, že ho můžeme obejmout, že za ním můžeme jít.
Vždyť může být jinde jiný a lepší!?
Ale on tu jeden den být může a druhý nemusí. A co vyplní onu prázdnotu pak? Zvlášť pokud víme, že tu prázdnotu nevyplní nic, protože je v nás.
Milujte se. Byť to zní sebevíc kýčovitě, milujte se. Od toho láska existuje, aby byla naplňována. Neutíkejme před ní…
Kéž bych ji i já uměla tak správně docenit. Kéž bych znala správnou míru. Kéž bych rozuměla…
Na závěr pár vypůjčených slov od (pro mě) největšího umělce filmu, Charlieho Chaplina z filmu Diktátor:
„Naše vlastní rychlost nás zabrzdila. Stroje, co zajistily nadbytek, nás nechaly v bídě. Naše vědomosti z nás udělaly cyniky, Naše chytrost tvrdé a bezcitné. Myslíme příliš mnoho a cítíme tak málo. Víc než stroje potřebujeme lidskost. Víc než chytrost potřebujeme laskavost a jemnost…“
Zdroj foto: Pixabay.com
