Navazuji na článek Žena těhule…. O tom, co mě trápí na těhotenství, už víš. V následujícím článku se podíváme na to co se stane po porodu.
Krásné miminečko se narodí a užíváme si to malinkaté klubíčko lásky. Respektive, snažíme se si to užívat. Je to pořádná dřina. Nemluvě o tom, že můžeme trpět různým poraněním, mléko stříká všude kolem, v tom lepším případě, v tom horším bojujeme, jak to jen jde, aby se spustilo a tak bych mohla pokračovat dál.

Ale přeskočím podrobnosti o tom, jaké to je na začátku a vrhneme se rovnou na věc. Co mi nejvíc vadí na společnosti? Jaký tlak okolí a co by se mohlo změnit?

Šestinedělí

Šestinedělí se dodržovat musí. Pravda? Tedy alespoň ty části, které vyhovují lidem kolem. Podívejme se na to. Šestinedělí je nejcitlivější a tak trochu posvátný čas, kdy se matka sžívá s miminkem a naopak. Je to čas, kdy se do sebe znovu a znovu zamilovávají a přicházejí na to, jak všechno funguje. Ať už se na to budeme dívat z pohledu matky, nebo miminka, všechno je absolutně nové a prožívané poprvé. A je úplně jedno, jestli žena je matkou po prvé nebo po desáté. I když už ví, co ji čeká, šestinedělí je pořád jedinečné. Je to čas, kdy by matka měla dělat jen dvě věci: starat se o miminko a dát se do kupy.
V dnešní době se často setkávám s tím, jak matky čelý tlaku rodiny, která prostě MUSÍ vidět miminko, a to nejlépe v minutu co překročí práh domova.
Jediné, co zajímalo mě, když jsem se konečně dostala domů, byla samota. Konečně jsem byla doma, ve svém, a nikomu, vůbec nikomu jsem se nemusela přizpůsobovat, tedy kromě malinkých.
Samozřejmě, rozumím, že každý se těší na miminko a proto já dala všem možnost vidět nás na pár minut v nemocnici, kde vím, že nemusím nic připravovat a nikoho obsluhovat pohoštěním. Samozřejmě, ráda pohostím všechny členy mé rodiny, všechny kamarády a známe. Jen bych to ráda dělala, až nebudu pokryta od hlavy k patám různými tekutinami a veškeré mé vnitřní orgány budou zpátky na místě. Další plus nemocnice je, že tam nikdo nebude trávit hodiny, takže z mého hlediska skvělý kompromis.
Ale pokud jinak nedáte a opravdu musíte vidět miminko dřív, než mu bude kouzelných 6 týdnů, tak mějte v sobě tolik laskavosti a doneste novopečené mamince jídlo, jídlo a ještě jednou jídlo. Když už se má věnovat vám namísto toho, aby se věnovala tomu nejpodstatnějšímu v citlivém čase šestinedělí, tak ať má chuděra co jíst. Protože, popravdě většinou jsme opravdu rády, když se vyčůráme a taková sprcha je opravdu luxus. A máme opravdu obrovský hlad, neustále.

„Tehdy za nás“ a nevyžádané rady

Někdy mám pocit, že naše veřejnost nabyla pocitu, že porodem žena jakoby ztratila vlastní úsudek a není tak úplně schopná postarat se sama o dítě. Ze všech stran se začnou ozývat většinou opravdu nevyžádané rady.Najednou všichni, a tím myslím jak ty co děti mají, tak i ty co jsou bezdětní, ví nejlépe, co s našim dítětem dělat.
Všichni nám radí, jakým způsobem a jak dlouho miminko nosit. Jak dlouho a kde by mělo spát. Jak často a co by mělo pít a jíst. Co všechno musí zvládnou a co musí vydržet. A to všechno jen proto, že to oni dělali takhle, takže samozřejmě to musí být tak správně. Podívej se na to jejich, teď už dospělé dítě, je přece úplně v pořádku, je živé a zdravé.
Milá společnost, opravdu není v pořádku matkám říkat, co se svým dítkem mají dělat. Pokud vás opravdu vyloženě nepožádají o radu, nedávejte jim za žádných okolností rady typu: „Dej mu nutrilon bude spát celou noc.“ „Nech ho vyplakat vždyť usne. Musí se to naučit.“ „Musíš to jídlo osolit, proto ti to nechce jíst.“ Určitě víte kam tím mířím…
Je mi jasné, že každý má to „své ověřené“, ale prosím, už nežijeme v době „tehdy za nás“, žijeme tady a teď. Prosím respektujte matky. Respektujte jejich názor. Ony si to opravdu zaslouží. Vychovávají děti v době jako žádné jiné a je to náročná doba. To neuvěřitelné množství informací a desinformací kolem. Nikdo neříká, ať s matkami souhlasíte, jen ať je respektujete. Je to jejich dítě a oni jsou jediné, které ví, co jejich mimino doopravdy potřebuje. Tedy pokud se o mimino nestaráte vy.

Kojit či nekojit?

To je velká dilema dnešní doby. Já osobně to mám se svými dětmi tak, že kojení je pro nás docela osobní záležitost a potřebujeme u toho klid. Ani jedno z mých dětí se neumělo soustředit na kojení a chtělo sledovat všechno kolem, pokud jsem je chtěla nakojit někde venku na veřejnosti. Ale přece jen jsem to několikrát udělala a rozhodně nepatřím mezi ty, které to pohoršuje.
Pardon, ale co lidi na tom může pohoršovat? Mimino uspokojuje svou základní potřebu. Hlad! Taky se nikdo z dospělých neschovává doma, nebo na záchodě, když se chce najíst. Proč by to měly dělat matky s dětmi? V dnešní době, kdy je úplně normální chodit po ulici téměř nahá, taková věc jako kojení nemůže být pohoršující.Pohoršující jsou obrovské výstřihy a push-upky a ultra-mini sukně. Ne kousíček obnaženého prsa, na kterém je přisáté dítě.
A jak dlouho kojit je v pořádku? Tak to taky nechme na každé mamince. Dle mého názoru, pokud se může prodávat speciální výživa a jídlo pro děti do tří let, tak proč by nemohla maminka kojit své dítě minimálně do tří? A klidně i déle pokud to tak ona sama cítí. Je to přeci jen její věc a nikoho jiného. Možná jenom toho dítěte. Ono má taky právo si vybrat, jestli kojit či nekojit. A když chce kojit půl roku? Tak ať kojí jen šest měsíců nebo klidně i méně! Proč by to mělo být špatně? Všechno je na jedincích a každý rozhodujeme za sebe. Nehledě na to, že někdy to prostě nefunguje a ať je to jakkoliv, v každém případě si žena zaslouží podporu a respekt.

Zpátky k tělu dvacítky

V dnešní době jsme obklopené tím šíleným ideálem krásy bez špetky tuku, bez náznaku vrásky, vosím pasem a nekonečným úsměvem. Upřimně? Už jsem z toho opravdu unavená. Skutečnost nevypadá jako stránky magazínu. Skutečnost je prostě skutečnost. Třeba ta moje?
Druhé dítě mi úplně rozervalo břicho. Vypadala jsem jako bych čekala minimálně dvojčata a přibrala jsem maximálně tak devět kilo. Devět kilo v břichu a v prsou abych byla úplně přesná. Jenomže i téměř rok po porodu vypadám jak těhotná. Víte proč? Protože mám za sebou dvě těhotenství, dvě akutní sekce a mám v břichu díru jak svět – tzv. diastázy. Takže díky té hromadě nadbytečné kůži, striím po absolutně celém břichu a diastáze prostě a jednoduše jsem permanentně těhotná.
Ano samozřejmě dá se to řešit a zhubnout bych taky přece jen mohla nějaké to kilo. Ale upřimě? Priority jsem zatím měla někde úplně jinde. Z mého pohledu, bychom měly dát ženě alespoň devět měsíců na to, aby se dopracovala k postavě, ve které ji je dobře. A pokud potřebuje času více, tak budíš ji dopřáno. Na světě, v životě matky, jsou opravdu jiné, mnohem důležitější věci, jako je ploché břicho. Alespoň pro některé určitě.
Takže, milá společnost, nechte matky aspoň na chvíli být. A nikdy, nikdy pokud to nevíte na 150% se neptejte: „Ty jsi už znovu těhotná?“
Uvědomuji si, že ne každá maminka se s tímto seznamem ztotožňuje. Tohle je můj pohled na svět, na věc. Vím, že někdy je dobré zavřít pusu a „pustit to jedním uchem dovnitř a druhým ven“. Respekt. Ale někdy je dobré umět promluvit o problémech. Respekt.
 

Víc článků najdeš na www.materskegaleje.cz