Tenhle článek bych mohla možná nazvat: jak jsem stará, tak jsem blbá.
Ale neudělám to *smile*
Pořád se totiž považuji za celkem chytrou ženskou. *smile*
Můžete o tom vést po přečtení spory, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. *smile*
Začalo to vánočním dárkem od bráchy. Můj bratr má totiž ve zvyku, dávat lidem dárky typu – co najdu, rozdám, třeba se jim to bude hodit *smile* (vyklízí někdy, v rámci svého zaměstnání i byty při stěhování, po úmrtí atd) Takže třeba můj přítel dostal velkou knihu o Harley Davidson, je hezká, spoustu fotek, akorát, že jeho motocykly vůbec neberou *smile* Tak jsme si ji prohlédli a až budou děti potřebovat vylisovat rostliny do herbáře, bude se třeba skutečně hodit *smile*
Já rozbalila balíček, v jednom byl olivový olej, ve druhém bylo pět zvláštně tvarovaných, dřevěných nástrojů. Taková jako vidlice, něco, co by mohlo být třeba naběračka na med, ale ty 3 předměty měly skutečně roztodivné tvary a rozdílné délky. „Na co to je?“ „Já nevim, na co by to mohlo být dobrý?“ „Hele, myslíš, že tohle je něco do kuchyně nebo je to anální kolík?“ „Já nevim, když je k tomu ten olej, může jít o obojí.“ *smile* Je pravda, že to nevyužijeme ani na jedno, ale hodně jsme se u toho pobavili a zasmáli, takže dárek nakonec účel splnil, minimálně jsme smíchem omládli o rok, dva.
O další dva tři, jsem omládla v úterý.
Dělala jsem bramboráky. Osmažila je, připravovala stůl, jako obvykle, příbory, pepř, sůl… „Jo a dám tam papírové utěrky, budeme mastní až za ušima.“ Šla jsem pro ně do naší šatny – odkládací místnosti – skladu – nazvěte to jak chcete, my tomu říkáme šatna ???? Vzala jsem roli utěrek a pinkl mi do očí v regálu i ten plastový stojan na ně. Roli jsem na něj nasadila, dala to doprostřed stolu, nandala jídlo a zavolala všechny k večeři.
Ještě bych měla předeslat, že žiji už přes rok na vesnici a přítel si ze mě rád dělá legraci – říká mi pražáčku, nojo, to vy v Praze to máte jinak viď…. Všemožně si mně dobírá, třeba že vždy, když jedeme do naší matičky, tak jakmile na silnici přejedeme ceduli Praha, začnou mně chytat ty „Pražský móresy“ a musí mně pak zase týden převychovávat atd *smile*
No, a tak jíme a přítel zvedne stojan na utěrky a říká: „co to je?“ A já tak namyšleně s „pražským přízvukem“ – „To tady neznáááteee???“ A všichni se smějeme. A přítel na to „A už to v tom hajzlu bylo?“ a sundal roli utěrek a snažil se si tu spodní gumovou část přicucnout na hlavu, což se bohužel nepovedlo, protože není úplně plešatý. Hodně jsme se nasmáli, dovečeřeli, ale mně to nějak nepřestalo vrtat hlavou. „Proč se ptal, jestli to bylo v hajzlu?“ přemítala jsem *smile* Když šel pak do vany a holky dělaly úkoly, připlížila jsem se tajně do šatny a koukala na stojan znova. „že by to nebyl stojan na utěrky?“ šla jsem pro telefon a začala googlit – Zvon na wc *smile* Pro jistotu jsem to vyfotila a poslala kvízovou otázku do našeho hromadného chatu holkám. „Holky, co je to?“ „Vypadá to jako zvon na wc“ psala jedna. „Pesar?“ napsala druhá *smile* „Tvl jestli je to fakt zvon na hajzl tak jsem úplnej idiot!“ *smile*
No tak jsem no… No a co, my v PRAZE, jsme měli ten klasický, černý gumový, s dřevěnou rukojetí, to nešlo splést s ničím! Tyhle moderní vymoženosti, čert aby se v tom vyznal *smile*
Takže hezký víkend a buďte blond *smile*
