Na věci mezi nebem a zemí jsem začala věřit poněkud nešťastně. Měli jsme kočku. Byla jedinečná. Ostatně, jako každá kočka. Májová, mazlivá a vtipně pojmenovaná. Bohužel také důvěřivá a kontaktní.
Nebyl pro ni problém trávit čas na zahradě jiného souseda. S oblibou přijímala pamlsky od cizího. Případně se nechala i vzít do náruče naprosto neznámým člověkem. V jejím nitru tlouklo dobré srdce. Občas se zatoulala. Občas se vrátila umazaná a zvláštní. Ale spokojená. Věděli jsme, že se měla dobře a nebylo ji ublíženo.
Jednoho dne se naše micka ztratila. Nevrátila se následujícího dne, ani týdne. Tak přešel měsíc a po výjimečném tvorovi s velkým srdcem nebylo žádné stopy. Vylepili jsme tedy její poslední fotku po okolí. Doufali jsme v zázrak. Snad ji někdo najde. Nejistota byla zdrcující. Opuštěná miska, prázdný pelíšek … ležící fazole, aniž by si s nimi někdo hrál.
Přestali jsme věřit, že žije. Bystré otázky jednoho ze sousedů nám otevřeli oči. Někdo jí ukradl. Začalo se vyjasňovat kdo. Zřejmě strach anebo výčitky způsobily rychlé ukončení všeho. Micku jsme našli bezvládnou ležet pohozenou za plotem. V místě, kde má přístup jediná cizí osoba.
Ublížili ji tím nejhorším způsobem. Už nikdy si nezahraje s fazolkami. Pochovaná je na místě, kde to měla ráda. Opět se dívá do našich oken. Odstranili jsme vylepené prosby o pomoc s jejím nalezením. Nastala prázdnota, kterou nelze jen tak vyplnit.
Zanedlouho daná osoba, kterou jsme podezírali, onemocněla. Již není mezi námi. Bylo to nečekané a náhlé. Je to smutný a tragický příběh. Nepřísluší mi soudit. Událost mě však přinutila zamyslet se. Skutečně jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme vysvětlit?
Dnes mi zůstaly pouhé vzpomínky. Líbí se mi citát Ladislava Pecháčka – „Pro někoho jsou vzpomínky závažím, pro někoho křídly“. Moje vzpomínky nejsou závažím. Jsou určitě křídly radostných chvil a dobrého života, který jsme našemu mazlíčkovi dali. *heart*
Obrázek: unsplash.com
