Není mi přáno mít pravého přítele. Tím myslím v přátelském slova smyslu. Při zpětném pohledu je to nad slunce jasné zjištění. Jako jedináček nemůžu vůbec uvažovat o sourozeneckém přátelství. Trochu mě to i mrzí. Ale chápu, že tyto věci zkrátka neovlivním.
Epizody určitého přátelství samozřejmě byly. To pravé ovšem nikoliv. Roky ve školce. Tam si toho moc nepamatuji. Snad jen objev mého talentu na kreslení čímkoliv a kamkoliv. Tento um mě na střední zcela opustil. Měla jsem toho využít, dokud to šlo. Škoda.
Na základní škole přišla první kamarádka. Stejná představivost a psací potřeby v roli panenek. Vydrželo nám to do té doby, než mě navštívila doma a pokusila se mi ukrást nejlepší kousky oblečení mojí Barbie. Prozřetelnost mých rodičů jí to však nedovolila. Tak pokořena pseudo kamarádka skončila, a hlavně moje důvěra v ní.
Našla se další. Říkejme jí písmenkem T. Mohla jsem sedět u okna, protože byla první, které to nevadilo. Bránila mě před nepřízní osudu a doprovázela mě až domů. Spolu jsme vyhráli umístění ve výtvarné soutěži, spolu jsme byly kreativní jedinečným způsobem. Nebylo dne, abych se s T nesmála. Tentokrát jsem konec zavinila já. Nedůvěřovala jsem jí. Jeden nepodařený osobní vtípek a bylo to. Most mezi námi se nadobro prolomil.
Střední škola a nejbolestivější ztráta. Všichni jí říkali sluníčko. Byla jím pro ně. Byla jím pro mě. Věřila jsem jí, jako nikomu před tím. Věděla o mých problémech všechno. A to, co nevěděla, pro to měla pochopení. Pak poslední rok střední už zřejmě nechtěla být sluníčko. Cítila jsem z ní, že se mění. Odloučení přišlo náhle a já ho dost oplakala. Přestala jsem patřit do jejího života. A tak jsem odešla.
Poslední škola. Vysoká. Nedůvěřivost ve vše a všechny. Trvalo celý půlrok a stejně jsem nikde spřízněnou duši neviděla. Přesto jsem se přemáhala a snažila jí najít. Nyní vím, že to bylo špatně. Neviděla jsem jí, protože tam nebyla. Když se někdo objevil, tak jenom na chvíli. Moc jsme si nerozuměli. Zůstalo mi pár kontaktů, u kterých jsem si naivně myslela opak. Některé jsem už nadobro vymazala.
V životě mi zůstala jediná osoba. Obě jsme z jiného kraje. Nečekala bych, že to mezi námi skončí tak brzo, ale už 3 měsíce není reakce z druhé strany. Je mi líto zbavit se téměř nekonečného vlákna ve zprávách. Protože je to jediný a poslední důkaz blízkého pouta. Nebylo to přátelství, nebylo to kamarádství. Nazvala bych to výhodnou známostí na vysoké. Taková, kdy díky tomu druhému proplouváte s jistotou. Myslím, že jistota už zřejmě skončila.
Hledám špatně? Dělám něco špatně? Asi to patří k mému osudu. O něco složitější cesta k nalezení toho pravého. Dokonale to vystihuje věta – Někde tam je. 🙂 Myslím, že ano. Ale kde?
Obrázek: unsplash.com
