Rok vdaná: Jaké to bylo?

Životní lekce: Jak hodit nohy na gauč a nemít z toho výčitky

Nejprve bych asi měla říct, že nevěřím na velké změny. Nevěřím příběhům ze stránek časopisů, kde my ženy pronášíme klišé alá „ve čtvrtek jsem byla úplně na dně, ale pak v mém životě nastal zásadní zlom“ nebo „konečně jsem našla odvahu podívat se pravdě do očí“ (jak se to jako dělá?), a tak jestli do toho článku čekáte podobný makeover, asi vás zklamu. Ten největší byla změna místa bydliště a přejmenování. Každopádně přece se za ten rok, co jsem vdaná paní, událo pár maličkostí, které mnou trochu pohnuly. Tady jsou tři nejdůležitější plus několik dalších.

Naučila jsem se přijmout pomoc.
Nedávno jsem v jednom blogu psala, jak těžké pro mě, nezávislou a emancipovanou, bylo přijmout manželovu finanční pomoc a srovnat se s tím, že ani kdybych se rozčtvrtila a měla čtyři práce, nepřispěla bych do rodinného rozpočtu takovou částkou jako on. Pár z vás se v komentářích podivilo, jak lehce jsem dokázala opustit svoji hrdost. Opak byl pravdou. Kdybych vám měla popsat, kolikrát jsem se bála v obchodě vložit do košíku kozí sýr za sedm dolarů (kdyby neplatil on, sama bych si ho dovolit nemohla), kolikrát jsem plakala a přemýšlela, jestli mám nechat psaní a jít do fast foodu prodávat kafe nebo dělat sendviče, kolik uvzlykaných e-mailů jsem napsala svým kamarádkám, kolikrát jsem muži štkala na rameni, že mi v časopise zase snížili honorář a že tahle jsem si to nepředstavovala, že nás bude živit on, no, nestačil by mi jeden článek. Můj muž napřed nechápal, že z toho dělám takové téma. Odstěhovala jsem se kvůli němu z Česka, nechala doma rodiče, přátele, spoustu projektů. Přišlo mu nejen přirozené, že se o mně minimálně na začátku postará. On to dělá rád. To jenom já jsem z toho na každém kroku dělala problém, až jsem ho tím začala příšerně štvát.

Došlo mi, že jestli to tak půjde dál, budu možná emancipovaná, ale taky brzo rozvedená. Uvědomila jsem si, že možná že ta otázka není: Kde jsou ti muži, kteří nás chtějí zahrnovat láskou? Možná že ta otázka je: Kde jsou ty ženy, pro které to chtějí dělat, pokud se všechny chováme takhle nesmyslně hrdě?
Naučila jsem se vařit. Aspoň trochu.

Žiju ve městě, kde řada mých známých nemá doma ani talíř, nůž a vidličku. Když mám hlad, stačí vyjít před dům a rozmyslet se, na co mám zrovna chuť. Korea? Mexiko? Čína? Sushi? Vlastně bych vůbec vařit nemusela. Kolikrát mi přijde, že zaskočit si naproti pro večeři, vyšlo by to i dýškem levněji než zapínat troubu, rozpalovat sporák a pak zchlazovat rozpálenou kuchyň klimatizací. Jenže jak se říká, že káva chutná nejlépe, když se jí na čas vzdáte, myslím, že to neplatí jen o kávě, ale i o jiných věcech.

Když jsem vařit nemusela, najednou se mi do toho chtělo. Nevím přesně, jak to přišlo, ale pamatuju si, jak se mému muži, který se roky stravoval ve vojenských kantýnách, jednou rozzářily oči, když přišel hladový pozdě večer z práce a já měla na sporáku domácí bramborovou kaši a řízek. Jeho milovaný! Ten pohled mi dodal odvahu, že moje pokusy mají smysl. Nedělám sofistikované večeře, kterými bych se mohla chlubit na Instagramu, nevařím denně, ale přece jen už jsem trochu dál než u špaget s Nivou, kterými jsem většinou odbývala sama sebe. A taky peču.

Když muž před týdnem přišel z práce, že dal kolegovi ochutnat kousek mého banana breadu a Russell prosí, jestli bych na čtvrtek, kdy mají dlouhý den, mohla upéct další, připadala jsem si jako bohyně domácího krbu. Když mi pak Russell, jehož budoucí žena čeká kdesi v Indonésii na víza a který se už tři měsíce stravuje výhradně ve fast foodech podél silnice, nahrál do hlasové schránky nadšené poděkování za „nejlepší banana bread na světě“, na chvíli mě dokonce napadlo, jestli jsem si nespletla povolání. 🙂 Neměla bych si v USA místo studia kreativního psaní raději otevřít pekárnu?

Naučila jsem se hodit nohy na gauč a nemít z toho výčitky.
Vyrostla jsem v rodině, kde se o víkendech gruntovalo a kde se dovolená z práce brala proto, aby se mohlo pracovat doma: vymalovat chodby, umýt okna, vykopat brambory, porýt zahradu. Prostě co se nestihlo o víkendu, dodělalo se o dovolené. Když už jsme si mohli v neděli po obědě na chvíli hodit nohy nahoru (ale nespat!), vzduchem jako by se pořád vznášela tichá tatínkova výčitka: „Nejdřív práce, potom zábava. Už to opravdu máme všechno?“ Musím říct, že než jsem poznala svého amerického manžela, měla jsem to hodně podobně. Víkend byl často jako další směna a když jsem si náhodou sedla na gauč, v mé hlavně se okamžitě ozvalo: „Tak to prrr, holčičko! Ještě máš nezodpovězené maily a co to zakydané umyvadlo v koupelně?“ Měla jsem pocit, že pokud to nejdřív všechno nedodělám, nemám na odpočinek prostě nárok. A když jsem to náhodou dodělala, byl to odpočinek takový „po česku“: vydrhneme kuchyň a s posledním tahem hadru rovnou zapneme troubu, abychom mohli uvařit večeři, ke které už si snad teda konečně sedneme. Co na ni třeba jít do restaurace? Když už mě to náhodou napadlo, měla jsem pocit, že si to nezasloužím, nemůžu dovolit a tak všelijak podobně. To můj manžel vyrostl v zemi a rodině, kde se taky pracuje hodně. Ale když se nepracuje, prostě se odpočívá. Tak nějak naplno: zahrada se zatravní, když ji nestíháme, košile se odvezou do čistírny, na večeři se jde mimo domov. „Ty chceš mýt nádobí? Dohodli jsme se přece, že dneska odpočíváme,“ podíval se na mě můj muž, když jsem se mu onehdy snažila vysvětlit, že umýt dva talíře po večerním grilování je to poslední, co mi o víkendu znemožňuje si oddychnout. Šli jsme na večeři a bylo mi prostě dobře.
No a co dalšího mě naučil můj muž za uplynulý rok?

• Ustlat dokonale americkou postel. (A pokud jste nějakou někdy viděli nebo v ní spali, víte, že to je fakt věda!)

• Hrát Monopoly. (Akorát mám dva baráky na Park Avenue a pořád prohrávám? Sic!)

• Mačkat v autě i jiné knoflíky než světla, stěrače a klakson. (Třeba ten na otevírání střechy. Jupí!)

• Přeplavat bazén pod vodou.

• Číst v e-shopech recenze pod produkty, než si je objednám.

• Psát recenze a pochvaly a na lidi, místa a věci, jež nám zlepšili život.

• Mít doma do zásoby aspoň dvě mýdla, dvě zubní pasty a dvě role toaletního papíru, abychom se, kdyby náhodou přišel hurikán, nemuseli utírat do papírových ubrousků.

• Nalézt v základní nabídce 1500 televizních programů ten jediný, na který se dívám.

• Říct si v Chipotle o extra fazole a menší porci rýže a nemít pocit, že tím někoho příšerně otravuju.

Užívat si náš skvělý život, být vděčná a mít z toho všeho radost.

Díky, B. 🙂
Více mých blogů najdete na www.comiudelaloradost.cz
A mimochodem, ještě k těm ženským klišé: chystám o nich na někdy příště blog. Napadá vás nějaké typické kromě těch výše uvedených? Mimochodem to „s holkama jsem se nikdy moc nekamarádila, v dětství jsem hrála spíš s klukama fotbal“ už ve sbírce mám.
Děkuju všem!
A děkuju, že čtete, moc to pro mě znamená!

Zdroj foto:Pixabay.com