37 dní! Chytré webové stránky pro méně chytré maminky neúprosně odpočítávají můj (její) čas. Když tam bylo trojciferné číslo, věděla jsem, že je to ještě za strašně moc dlouhou dobu. Že mám spoustu času a že se to možná ani nikdy nestane. Když se číslo zdvojilo, začala jsem se děsit. Ale pokud byla na začátku devítka nebo osmička, stále jsem si byla celkem jistá, že se mi to třeba vyhne. Pod padesátkou už se mi lehce zježily chlupy na rukou. A teď?! Šílím. Hlavně z toho, že už nebude nic jako dřív a že nevím, co mě tam v dospělém světě mateřství čeká.
Moje (její) výbava se skládá hlavně z poděděných věcí. Některé pamatují ještě mou maličkost v maličkém věku. Nějaké číslo na zátylku, které by mělo hlásat velikost opravdu již nalézt nelze. A tak, abych využila aspoň trochu své praktičnosti, musela jsem všechny ty malinké věcičky skládat na sebe a porovnávat, abych se aspoň zhruba přiblížila velikostním rozdílům a mohla vše dokonale roztřídit. Největší šok přišel, když se mi do ruky dostaly ty nejmenší dupačky. Hlavou mi blesklo, že to dítě mě nemůže přežít. Pak jsem si vzpomněla na své spolužačky, které již dítě úspěšně odchovaly a přišlo malé uklidnění. Nekterým to totiž nevěřím doteď.
Vše je připraveno a nachystáno. Teď už jen vyčkávat a popohánět (ji), aby bylo vše pěkně vyvinuté a takové, jaké má být.
