Jak zvládnout ztrátu mazlíčka: Moje zkušenost a podpora psího přání
Všechno je jednou poprvé. To je taková otřepaná věta, a ne každé poprvé je pěkné. To asi jako úvod k mému psaní stačí. Nebude to dlouhé jen krátké. Asi ani ne zajímavé, ale možná někoho zaujme. Ten miláček, co je na fotce k úvodu článku, to je můj nejlepší přítel a láska mého života, která letos odešla do nebíčka. Více méně to bylo prostě nevyhnutelné a já musela udělat nejtěžší rozhodnutí ve svém životě, ale v duši jsem cítila klid. Nerozhodnout to za něho byl by tu jen o pár dní déle, ale za tak vysokou cenu pro něho, že jsem to nechtěla. Když odešel bylo mi najednou velmi lehko, ten den svítilo sluníčko, jako by mi dával na jevo, že jsem se rozhodla správně. A proč je vše jednou poprvé?
Po velmi dlouhé době to budou první Vánoce bez něho. Bez zběsilého stvoření, které se už od dvou hodin ometá kolem sporáku a vyžaduje řízek, tajně vyskakuje na stůl a ujídá předpřipravené cukroví, za což se potom stihne obvinit celá rodina, jen jeho nikdo nepodezřívá. První bez někoho, kdo v červeném motýlku vypadá tak působivě u vánoční večeře s námi u jednoho stolu (pro ty co jim to přijde ujeté, je to tradice, jen jediný den v roce měl právo jíst s námi u jednoho stolu, a dokonce z talíře, ale svého). Ochutnal od všeho trošku a pak nedočkavě pokukoval po nás, jestli už by jako mohly být dárky. Již po třech letech s námi přesně věděl, co znamená slovo Ježíšek. Vždy před dárky se volalo tak pojď Ježíšek a on vrtěl ocáskem a utíkal pod stromek mezi dárky jako malé dítě. Vrčel, poskakoval hrabal a pak trhal své dárky. Stále opakovaný seznam dárků po 13 dlouhých let. Dárků, které zůstaly na mém pravidelném seznamu a letos od poloviny listopadu můj mozek vydává příkaz, ještě jsi to nekoupila, hurá do zverimexu. “Potřebuji jednu novou bundu na zimu, jeden psí adventní kalendář, jednu novou hračku, jednu deku, granule, nový obojek a samozřejmě dobroty a nějakou pěknou kostičku.”
Na významné volání mého mozku tohoto druh vždy jako navedená káča zalezu do zverimexu a až pak mi to znovu dojde. Zhluboka se nadechnu a odejdu. A nic se neděje. Až teď naposledy, viděla jsem u dveří zverimexu akci pro útulky, a tak jsem si řekla přispěji, jsem prostě extrémní milovník psů. Koupila jsem tři pytle laskomin, co ten můj miláček zbožňoval a hurá s nimi k pokladně. Vše v klidu až do chvíle, než říkám to je pro ten útulek a paní říká: “To jste moc hodná, ale nechcete si aspoň ten jeden vzít domů pro vašeho pejska?” Nádech výdech před očima černo. “Ne, už není komu.” Vypadne ze mě a poslední slovo je takové kuňknutí. Paní utrousila omluvu a politování a podala mi pytlíky. Vhodila jsem je do koše a vyběhla před obchod. A slzy nezastavitelně tekly. Přítel se starostlivě ptal, jestli je všechno v pořádku, tak jsem říkala, že to zase přejde.
Je to už skoro 4 měsíce a já zjišťuji, že postupně začínám zapomínat detaily jeho kůže, ale vzpomínky zůstanou napořád. I když se musím občas soustředit abych si ho vybavila. Ale jsou tu určité prvky, které nezapomenete, zvyky, ve kterých vám najednou chybí parťák. A ta prázdnota, která tu po něm zůstala zatím bohužel nemůže být zaplněna jiným čtyřnohým kamarádem. A jelikož je prázdnota velká a budget taky (přeci jen co bych za toho svého nevynaložila) obohatil se i budget určený pro každoroční přispívání na psí přání. Takže všechno zlé je vlastně pro něco dobré.
Tím se dostávám k druhé části svého článku, jsem moc vděčná, pokud jste se dočetli až sem, ale budu ještě více vděčná, pokud vydržíte číst i další řádky. Jako každý rok přispěji přes organizaci psí přání. Jsou spolehliví a vždy emailem posílají fotku pejsků, které jste obdarovali. Nezáleží jim ani na částce, kterou přispějete, jednou nastala finanční nouze a já mohla přispět všeho všudy jen 300 ale rozhodla jsem se je spravedlivě po 20 korunách rozdělit mezi všechny uvedené pejsky a odpověď z poradny zněla jasně. Není to žádný problém bereme i takto malé částky. Takže každý psík dostal 20 korun. Ráda bych tedy touto formou upozornila na tuto možnost, a i když vím, že dnes na nás všichni za všech stran křičí zaplať a přispěj, věřím, že je tu pár stejně “blbých” (jak říká moje maminka, která tak tituluje i samu sebe a babičku), kteří by třeba rádi také přispěli, jen o této akci nevědí. A právě pro ně je tento odkaz, kde se dovědí více: http://psiprani.cz/
Jestli někdo bude chtít… Budu velmi ráda, pokud se přidáte a něco málo darujete.
Ps. Pokud by chtěl někdo rýpat, dělám reklamu jen tak z vlastní vůle. Rozhodně ne proto, že bych byla členem, či organizátorem.
A na úplný závěr… Vám všem, které zastihlo něco podobného, přeji pevné nervy. A tobě tam nahoru neboj Ježíšek bude už brzo a určitě dostaneš zase všechny ty pěkné dárky a jednou se tam všichni zase sejdeme u jednoho štědrovečerního stolu.
Zdroj foto: Pixabay.com
