120

Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček)
 
 

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ — Václav Havel

Zdroj: https://citaty.net/autori/vaclav-havel/

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ — Václav Havel
 
 

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ — Václav Havel

Zdroj: https://citaty.net/autori/vaclav-havel/


„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které – sečteny a společně rozebrány – nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti. Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče, a která ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska, je i nenávist vposledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakímisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá. Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného… To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty.” Úryvok z prejavu V. H. predneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)
 

 
„Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.“ — Václav Havel

„Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.“ — Václav Havel

Zdroj: https://citaty.net/autori/vaclav-havel/

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account