Chtěla bych dnes něco napsat ohledně chování lidí k sobě navzájem.
Věřím. že tohle téma je asi věčné a že se to bude řešit pořád dokola. Jen zkušenosti a pocity se ve mě nakupily za poslední dobu až moc a potřebuji to ze sebe dostat.
Často se setkávám s lidmi z jiných zemí, mluvících jiným jazykem, jinou kulturou a různým věkem. A většinou se s tím dobře vypořádám, mám přátelé se kterými udržuji kontakt roky. Tady je to však jinak.
Práce na sadu je někdy hodně těžká a jak jsem psala v minulém článku, dokáže vás to hodně unavit. Až tak, že začnete přemýšlet o tom, co vám to dává a jestli jste se rozhodli správně.
Tyhle všechny pocity pominou a každý den se mění.
Co bych ale nečekala, že se k sobě lidi budou chovat někdy až nepřátelsky a dětinsky.
Většinou je to jeden člověk, který nakazí víc lidí. Netrvá to dlouho.
Kolem toho člověka se brzy začne tvořit kruh lidí, kteří se nechali nakazit a věří, že právě tento člověk, je ten, kterému musí věřit a kolem kterého musí být.
Ostatní mezi ně nezapadají, protože už vědí, že je to nemoc a nechtějí se zapojit, ale taky neudělají nic proto, aby se to dál nešířilo.
Když něco slyší, raději přikývnou, než aby riskovali a řekli svůj názor, nebo se za někoho postavili.
Zdá se, že čím větší okruh nakažených je, tím víc lidí se k nim chce přidat, protože si připadají jiní. Připadají si, že nezapadají.
A nakonec zůstane jeden, možná dva, kteří drží spolu.
Jsou to ti neoblíbení, kteří nesouhlasí s názorem většiny, ale mají svůj vlastní názor.
Nechtějí být jako ovce a dělat to samé, co dělají oni jen proto, aby se nemuseli bát, že nebudou dost dobří.
Přesto ale máte v hlavě, že byste měli jít a měli byste být stejní, protože tamti se zdají být oblíbení. Zdá se taky, že se hodně baví. Pořádají různé párty, akce na které všichni chodí a vy si pak připadáte jako byste byli z jiné planety.
Přesto, že vás zvou do svojí skupiny. Chtějí, abyste se taky nakazili, pomlouvali ostatní, byli zábavní a nepřemýšleli svojí hlavou. Ale abyste měli názor většiny.
Nechci tam patřit, ale bojím se, že když nebudu, budu sama.
Když se nebudu usmívat a předstírat, že je všechno v pořádku a že souhlasím s jejich chováním a budu ho podporovat budu vlastně někdo jiný. A kdo chce mít přátelství založené na lži a na předstání? Přátelství pouze dočasné, dokud budete v jejich okolí a pak stejně zapomenou i vy zapomente.
Ale ten čas, který musíte strávit s těmi lidmi je dlouhý, je to náročné a taky jste hodně často zklamaná.
Někdy i obviňujete sama sebe, že jste jiná. A ptáte se sebe proč. Proč prostě nemůžu být jako oni? Ale nejde to, nevydržíte to dlouho a časem stejně ukážete sebe.
Jak se tedy vyhnout zklamání a naštvání, pocitu, že byste někdy nejradši řekli všechno z plných plic, abyste se osvobodili.
Já nevím.
Jestli vy ano, řekněte mi to.
