V době, kdy jsem se rozešla s přítelem, jsem byla úplně ztracená a jak už to tak bývá tak všechny (slušně řečeno) špatnosti přichází ve stejný čas.
Protože moje nejlepší kamarádka neměla pro můj vztah zrovna pochopení, vznikla z toho velká hádka, která vedla k tomu, že jsme se každá odstěhovala někam jinam a nebavily jsme se spolu několik měsíců.
Byla jsem tudíž úplně sama, zlomená po rozchodu a uvězněná ve sdíleném bytě s kolegy z práce a sdílela pokoj s holkou, co jsem ani neznala.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré a tak se člověk naučil být chvíli sám, naučil se vypořádat s věcmi, které by jinak hodil na ostatní.
Po nějaké době, kdy můj strejda přijel do Londýna, aby nás navštívil, nás vlastně jeho návštěva spojila zpět dohromady a měly jsme si šanci s odstupem času vyříkat, co jsme měly na srdci.
Řekla bych, že se to stane hodně lidem, kteří se znají léta, že se prostě občas na chvíli rozdělí, aby zjistili, že to tak být nemá a zase si jeden druhého vážili a našli k sobě cestu zpět.
A tak i nám dvěma to asi nakonec pomohlo, protože od té doby držíme spolu, i když to není vždycky zalité sluncem a máme hodně věcí, ve kterých se neshodneme.
Po nějaké době bylo zase na čase jít ven a být trochu společenská.
Uvnitř jsem ale ještě nevěděla, že pořád nejsem připravená a že vzpomínky se vám vrací, i když se jim snažíte bránit.
A tak jsem za nějakou dobu byla ve starých kolejích, užívala si párty, sem tam pila a potkávala lidi.
V té době v Londýně hodně frčel Tinder (online seznamka), o které jste všechny přinejmenším slyšely.
Ze začátku to byla zábava, ale po čase to dokáže přejít až v závislost. Jak hrozné vlastně je soudit lidi jen podle toho, jak vypadají a prohlížet si stovky a stovky lidí, které neznáte.
No, co si budeme povídat, tak to dneska prostě je.
Takhle jsem nicméně poznala svého teď už ex přítele.
Sešli jsme se na základě pár zpráv u řeky v Londýně. Klasické romantické místo, pro první schůzku 🙂
Nechtěla jsem, aby byl můj přítel, chtěla jsem se jen cítit líp, zalepit svoje bolavý srdce někým jiným, alespoň na chvíli.
Od prvního dne jsem věděla, že tohle by neklapalo a tak jsme se po první schůzce rozešli každý svým směrem.
Nicméně jeho zapomenuté sluneční brýle v mojí kabelce, které si na procházce ke mě uložil, nás přiměly znovu se vidět.
Měla to být krátký schůzka, ale nakonec řekl, že mu o brýle ani nešlo, že mě chtěl jen vidět.
Nic zvláštního jsem necítila, ale pozvala jsem ho aspoň na kafe, protože moje slušnost ho nechtěla nechat stát před domem, otočit se zády a odejít.
Od té doby pořád psal, volal, chtěl se scházet a mě se líbilo, že má někdo zájem a dává mi tu pozornost, která mi vlastně chyběla s tím prvním. A tak jsem tomu nějak propadla, aniž bych to zaregistrovala.
Už si přesně nepamatuju první tři týdny, protože se všechno stalo hrozně rychle.
Myslela jsem si, že dovolená, která se blíží mě dostane pryč od toho člověka, se kterým jsem byla vlastně jenom kvůli pozornosti.
Myslím, že i on měl zlomené srdce a že na mě visel kvůli tomu… Možná se bál jako já, že už by nemusel potkat někoho, koho bude milovat, protože člověk si to vždycky myslí, když se s někým rozejde.
Bojíte se otevřít a nechcete to všechno podstupovat znova. Nechcete znovu poznávat někoho jiného a pak zjistit, že to není člověk pro vás.
Když jsem odjela na dovolenou, snažila jsem dát se dohromady a rozmyslet se, co dál. Co chci. Nechtěla jsem nikomu ublížit, a protože on hodně psal, uháněl, žárlil a tlačil od první chvíle, věděla jsem, že na to rozhodně připravená nejsem.
Bohužel jak už to tak bývá život měl jiné plány.
Začala jsem si všímat, že něco není úplně v pořádku, hodně jsem jedla, motala se mi hlava, byla jsem unavená… nechtěla jsem si přinat, že by se to mohlo stát….
