Je to dlouhých 6 let téměř na den, tehdy o byl pátek a moje dcera, studentka VŠ mi volala, že jí doktorka posílá do nemocnice na Bulovku a nelíbí se jí to….a začal kolotoč. Po vyšetření dceři zjistili zánět mozkových blan, měla strašbné bolesti a za týden zhubla 10 kg. Vypadala strašně,
Jezdila jsem za ní 5 x týdně 2,5 hodiny autobusem , autem bych to nedala. Někdy jsem přijela do nemocnice a po 20-ti minutách mi dcera říká, mami mám takové bolesti, prosím Tě jedˇdomů. Chodila jsem za ní jen já a její první láska. Ten kluk byl úžasnej a nutil jí jíst. Koupil třeba párek v rohlíku a jedl s ní, no tedy ona snědla tak 3 sousta, ale snažila se, bojovala.
Jenže po 14-ti dnech vypadala hůř, než když jí do nemocnice přijímali a to se ve mě projevila “matka lvice”. Ano byla jsem hodně nepříjemná a křičela jsem , hodně, ale bojovala jsem za dcery život, věděla jsem, že je zle. A ono to zabralo, dceru přemístili na takové oddělení kam dávají ty nejtěžší případy….však víte, co myslím. Dcery se ujal pan primář a její stav se pomalinku začal lepšit. A přesně na MDŽ jí po 3 týdnech pustili z nemocnice. Zvládla si dojít na záchod a sníst pár piškotů a půlku přesnídávky. Její krásné dlouhé vlasy byly jeden zacuchaný chumel vlasů. Řekli nám je mladá, mozek má úžasnou schopnoszt regenerace a mladé tělo si pomůže samo.
Naštěstí je holka bojovník po mě a tak jsme bojovaly s nadhledem s humorem jak se dalo. Nevěděli jsme, zda se “vrátí ” inteligenčně a tak jsem jí říkala, nevadí. prostě budeš mít velkou rodinu, nebo biofarmu, hlavně, že budeš šťastná. D+lala jse si z ní legraci: “Holt budeš jako my ostatní, nemusíš mít to Tvé vysoké IQ. Ale ona chtěla víc. Nechtěla, aby se o ní někdo staral, chtěla bydlet ve studentském bytě jako dřív. A kluci s kterýma se zná od školky byli úžasní. Brali jí na pivo a když jí bylo špatně, tak jí někdo odvedl domů. Podporovali jí. Učila se chodit, kluci mi jí přivedli před dům a my dvě jsme šly na plačinky, 200 metrů víc jak hodinu,,,pravá noha, levá a čeká nás palačinka. Zvláda to i když byla úplně vyčerpaná.
Zařídila jsem jí na škole odklad a čekaly jsme a jednoho dne mi dcera říká:”Víš mami, já si chci tu těžkou vejšku udělat, pro mě je to motivace, můj cíl. A tak začala zase studovat, ze začártku to moc nešlo, měla velké probléy s pamětí. A zvládla to. I přes doporučení doktorů raději nestudovat to zvládla a letos první únprové pondělí udělala státnice na ČVUT s průměrem 1,1 .Dokázala, že zvládnout se dá vše v co člověk věří a moc chce. Ano moje dcera je a do konce života bude v invalidním důchodu. Má problémy, ale není to na ní vidět, poslední rok při škole pracovala ve stavební firmě jako stavbyvedoucí a na malém městě založila volební stranu a je v zastupitelstvu města. A tedˇje čas pro mě…bylo by krásné kdyby mě moje vlastní dcera oddávala, mám na to celé 4 roky…
P.S. Bylo to těžké, ani nevím jak jsem to zvládla, byla jsem na vše sama a ano, někdy pomohl chleba se škvarkama a hlavně sport. Děkuji jejím úžasným přátelů,m, kteří se na ní nevykašlali a podporovali jí a jsem moc ráda, že to dcera dokázala. Moje úžasná dcera Radka. Dost nostalgie a jdeme slavit 🙂
