Od dětství mne baví historie a zajímám se o ní. A tak jsem se jednoho dne pustila i do psaní historického příběhu. Víte o jaké královně je řeč? A aby toho nebylo málo, tak v 8. kapitole – ze které je ukázka, to budou hned královny dvě. I když ta jedna se jí teprve stane a zasáhne do dějin Českého království.
Sotva usedla, zaburácel hrom. Trhla sebou a v úleku se pokřižovala. Pootevřeným oknem ucítila závan chladného vzduchu. Blesk rozřízl oblohu a okno se prudce rozletělo. Služka přiskočila a snažila se ho dovřít. Ještě měla ruku na kličce, když se náhle znovu prudce rozletělo a dveře práskly ohlušujícím zvukem. „Zavři to a běž“ poručil král. Hbitě dovřela a s hlubokou úklonou opustila místnost.
„Jakoby nestačilo, že se kaboní obloha, i ty, Markéto, polekala ses?“
„Nemám bouře ráda, myslela jsem zrovna na Filipa.“
„ A já myslel, že myslíváš na mne, když se ukrýváš sama v komnatách.“ Řekl s nepatrným úsměvem a posadil se. Chvíle, kdy spolu mohli rozmlouvat o samotě, byly vzácné.
„A ty se mi divíš? Filip je můj bratr. Richard se jen objevil a už se pustil proti Filipovi do válčení.“
„A, tak tě trápí, Richardovo tažení proti Francii!“
„Kdyby vévoda Leopold nezačal s Richardem tu nešťastnou při, zda jsou korouhve Leopolda rovny těm Richardovým, mohl být klid.“
„Vůbec v té věci nešlo o korouhve.“
„Pak tedy o uraženou ješitnost dobyvatele?“
„Připomínám ti to nerad, ale za celou tou záležitostí stojí Filip, tvůj Filip, a císař, jistě.“
„Když začátkem roku dorazila ta zpráva, že Richard je na svobodě, myslela jsem bláhově, že se tím jejich spory, táhnoucí se od dobití Akkonu, urovnaly.“
„Vévoda Leopold držel v zajetí anglického krále Richarda dva roky. Jak jistě víš, tak loni v Řezně se Richard dohodl s císařem Jindřichem, že mu za své propuštění zaplatí sto tisíc hřiven ve stříbře. A zaplatil. Jenže Janovi, který v mezidobí vládl v zemi, zřejmě nepřišel návrat pana bratra vhod. A co si budeme nalhávat, podotkl Béla, tvůj Filip Jana podporoval.“
„Však si prý Leopold také přišel na své. Polovinu z té sumy měl prý dostat jako věno Eleonory Bretaňské, která se provdá za jeho syna.“
Béla se neubránil smíchu. „Leopold tedy zřejmě zbohatne, nebo již zbohatnul, nicméně je stále jen věrným leníkem svého císaře.“
„Nerozumím, kam tím míříš.“
„Nechceš rozumět, má drahá, to je celé. Křížová výprava skončila. Zcela jistě ne korouhve, ale způsob, jakým byla rozdělena kořist, byl příčinou vzniku toho střetu. Je rozdíl, dělíš-li mezi dva anebo na tři díly.“
„Chceš tím snad říci, že …
… „že Leopold je jen věrným leníkem svého císaře a plní jeho rozkazy. Takže v pozadí Richardova zajetí nestojí nikdo jiný, než římský císař Jindřich Štaufský a francouzský král Filip.
„Nakonec se ještě začneš Richarda zastávat.“
„Ale Markéto, já se nezastávám žádné ze zúčastněných stran, krom toho si to Filip spískal tak říkajíc sám.“
„Máš snad nějaké zprávy z Francie?“
„Ne a ty?“ zeptala se pohotově.
„Nic určitého,“ řekl Béla, i když dobře věděl, že válka se zatím vyvíjí příznivěji pro anglickou stranu. Markéta by to špatně nesla. Stočil rozhovor raději směrem k přípravám na Emerichovu korunovaci a doufal, že pochopí, co se od královny uherské očekává. Poslouchala se zájmem, jak barvitě líčí přípravy a vše co souvisí s příjezdem velkého počtu hostí a živě jí slovem líčí obraz uherského královského dvora v čase korunovace. Když hovořil o nezbytných ceremoniích, vzpomněl si náhle na Konstancii.
„Bude třeba připravit Konstancii k ceremoniím, řádně a dobře připravit. Tak, aby se mohla ukázat i u dvora samotného císaře říše římské.“
„Pokud by ti to bylo milé, mohla bych na tu přípravu dohlédnout. Dáš-li ovšem na mé zkušenosti.
„Pověřil jsem palatina, ovšem dohlédneš-li osobně, jistě to uvítá i Konstancie. Ostatně prý jste se v poslední době sblížily.“
„Dospívá, můj pane, mnoho věcí začíná vidět jinak.
„Vážně?“ Totiž, ano, jistě dospívá, chápu, nu, tedy spoléhám na tebe, že s Konstancií nebudou problémy, má drahá.“
Přistoupil k ní a podal jí ruku. „Půjdeme“? Usmála se zjihlýma očima a přijala nabízené rámě. Všichni povstali, jakmile královský manželský pár vstoupil do hodovní síně. Téměř dvoumetrový urostlý král a do něj zavěšená královna, drobné postavy. Trubadúr se hluboce uklonil a sálem se rozezněla něžná milostná píseň.
Ω
Nadzvedl se na lokti a políbil ji. „Ty pláčeš?“
„Ne,“ utřela slzy, „to je štěstím, to není pláč.“ Odpověděla šeptem a pohladila mužnou tvář, která se nad ní skláněla.
„Pláčeš, když jsi nešťastná a pláčeš štěstím, když jsi šťastná, v tom se nevyzná ani sám král, má paní“ řekl žertovně.
„Miluji Tě“ špitla a prsty ruky vnořila do jeho hustých kudrnatých vlasů. „Zopakuj to, poslouchám to rád.“
„Miluji Tě, zašeptala, „Miluji a Miluji Tě“
„Stačí, já tě miluji“, šeptal jí do ucha a jeho ruce se rozhodly, že jí o tom přesvědčí. „Jsi milovaná a já ztracen.“
Popravdě se pod jeho laskajícíma obrovskýma rukama začínala ztrácet ona. Přivřela oči a cítila, jak víc a víc podléhá.
Ω
Pád. Padám do propasti rozkoši na samé její dno. Chci volat, ale má ústa jsou zamčená tvými polibky. Rukama objímám tvá ramena a nehty kreslím šrámy do tvých zad. Kde jsi? Přestávám vnímat, kde začínáš ty, a končím já. Vlna. Smýkla se mnou o zem a táhne mne na široké otevřené moře, aby mne vzápětí vynesla do výšky, na samý vrchol rozbouřených vln. Braň mě! Přimykám se blíž a blíž, bezpečně skrytá ve tvém objetí, tančím na vrcholcích vln unášená- jedno kam. V tvém náručí, lásko.
MK
8.
