Lidé si chodí ulicemi, míjejí se zdaleka i na blízko,
pohledy nejsou přímé do očí, jsou smutné a nízko.
Osamělí v hlučném světě, odpojení od sebe,
je příliš těžké zvednout hlavu a podívat se na nebe.
Jako vystrašené malé děti bojí se cizí blízkosti.
Všichni vědí, že jsou lidé, i tak mají strach z lidskosti.
Učí se velmi rychle, jsou mistři ve tvorbě starostí.
Žit v obavách dobře umí, stačí jim pouze snít o radosti.
Z lásky se stal obchod, kde pravidlem je šetřit, již nedovolí citu volně proudit.
Nedají ji už nikdy zadarmo, zamknou ji a nepustí, budou se raději soužit.
Život se stal tak trochu tichým místem, plným trápení, námahy, boje a samoty.
Koho je to vina, že jsou ochuzeni o štěstí, denně se potýkají s pocitem zloby a lakoty.
Nechápou to, co se stalo,
chtěli přeci jen tak málo.
Jenom pohřbít v srdci lásku,
vyměnit cit za výplatní pásku.
Všechno přeci splnilo se, no vypadá to, že se někde chyba stala.
Už nejde radovat se z ničeho, ani z dobře odvedené práce ani z mála.
Pocit smutku usadil se v hlavě.
Život víc neplyne lehce a hravě.
Vina je mocná zbraň,
vybírá si vysokou daň.
Hledají viníky i vinu v sobě,
vědí, že žijí v těžké době.
Jednoho dne už lidem došly všechny síly, smířili se, že budou nejspíš propuštění.
Právě jim vypršel čas na pouhé snění, tehdy sebrali odvahu, ten den přišlo odpuštění.
Přiznali si špatný obchod, přestali se krutě soudit,
začali se radovat a nechali svou lásku volně proudit.
