Kolem poledne si začala Josefína říkalt, že se asi na Richieho u snídaně moc vytahovala. On byl plný energie a stíhal daleko víc věcí, než ona. Dokonce šel pomoci Jayovi a dědečkovi s opravou traktoru, přestože by ostatní čekali, že práce s vraty od stodoly mu zabere více než tři hodiny.
Nakonec si ale dala na chvíli pauzu, nasoukala do sebe velký domácí chleba s tvarohem a po puse, kterou jí během svačiny věnoval Izzy, se celá zase vzpružila a makala jako švýcarské hodinky.
“Nezdá se ti, že Josefína má teď navrch?” Pozoroval ji při práci Cayace a obdivoval s jakou rychlostí a chutí natírá staré plaňky a ty, které odpadávají, pečlivě přitlouká.
“Tak ať.” Pokrčil rameny Richie. “Do večera je času dost.” Potutelně se usmál. Zdálo se, jako kdyby měl něco za lubem
“Ty něco chystáš, že?” Vyzvídal Cayce a podíval se společně s ním směrem k pracovité Josefíně.
“Pamatuješ, jak Josefína vždycky vyvádí, když vidí pavouka?”
“No…”
“Kruci, uvažuj přece. Napadlo mě, co kdybychom ji tak trošku pozlobili.” Zašeptal. “Je možné, že z toho strachu už dávno vyrostla, ale to nezjistíme, pokud to nezkusíme.” Odložil klíč na kolo traktoru. Otřel si špinavé ruce do hadru ležícího na ponku a zatáhl Cayce mezi velké zaprášené krabice. Potom vylezli po starém rozvrzaném žebříku nahoru na trámy.
“Sakra, táta to říkal dědovi už prve, aby ten žebřík vyhodil a koupil nový. Jednou se tu na něm někdo zabije.” Postěžoval si Richie, když mu praskla pod nohou jedna příčka.
“A co tu vlastně hledáme? Chceš tady nahoře snad chytit nějakého pavouka a hodit jí ho na hlavu?”
“Fuj, seš blázen Caycone!” Oklepal se zhnuseně Richie a opatrně přešel po širokém trámu na malý prostor nad vchodem. “Pavouka bych v životě do ruky nevzal. Alespoň ne živého.”
“Tak to je od tebe teda hrdinství. Chceš Josefínu strašit pavouky a sám se jich bojíš?”
“To jsem neřekl.” Odsekl Richie a odtáhl starý smradlavý hadr z jedné obzvláště zaprášené krabice. Otevřel ji a dodal: “Jenom se jich štítím. Gumoví mi nevadí.” Zaklimbal něčím černým před Cayceovým nosem.
“Ble! Co je to?” Ustoupil o krok zpátky a zakopl přitom o další haraburdí.
“Náš starý skákací pavouk.” Odpověděl Richie prostě. “Dostal jsem ho od dědy k vánocům. Původně měl sloužit ke strašení babičky, ale teď se to obrátí proti Josefíně.”
“Takže to vážně není živé?” ujišťoval se Cayce.
“Neboj, má to tady takový balonek plný vzduchu. A když ho zmáčkneš, pavouk nadskočí, koukej.” A pavouk, který ještě před chvílí ležel na zaprášené podlaze se zvednul a skočil Caycovi na nohu.
“Ááá!!! Fuj, dej to pryč!” Zařval a snažil se pavouka setřást z boty. Jenomže, jak byla hračka stará, zaprášená a měla zacuchané černé chlupy, zachytila se mu za tkaničky a ne a ne se pustit.
“Nejanči, vždyť je to jenom hračka.” Chechtal se Richie při pohledu na poskakující kamaráda s umělým pavoukem na noze.
Nakonec Cayce Richiemu vytrhnul balonek i se šňůrkou z ruky a zavrávoral. Udělal jeden krok vzad, dva do strany a pak sebou šlehnul o zem. To se ovšem nemělo stát!
Trámy to nevydržely a podlaha, na které kluci stáli, taky ne. Dřevo začalo děsivě praskat a než se vzpamatovali, všechno se pod nimi probořilo a poslední, na co se zmohli, byl vyděšený výkřik.
“Neslyšeli jste něco?” Zbystřila Josefína, když zaslechla bratrův nářek, který vycházel směrem z velké staré stodoly.
“Nic jsem neslyšel,” pokrčil rameny Vinnie a namočil štětec do barvy. Potom natřel plaňku a takhle by pokračoval dál, nebýt toho, že se ze stodoly vyhrabaly dvě postavy obalené slámou. Ruce měly docela dost pohmožděné.
I přes nános stébel všichni poznali Cayce s Richiem. Jeden měl krvavý šrám na hlavě a druhý na noze a příšerně se hádali.
„Příště tě radši praštím prknem po hlavě!” řval na Richieho Cayce. “Ten tvůj nápad s pavoukem mě málem zabil.”
“No samozřejmě! Všechno sveď na mě!” Ohradil se. “Mohla být sranda, jenomže tys zase vyváděl jako malé děcko.” Rozčiloval se Richie.
“Ááá sundej ho ze mě, sundej ho ze mě.” Imitoval Caycovy poplašené poskoky a házel při tom rukama stejně jako on.
“Tak se bojím pavouků no, to je toho. To ještě neznamená, že jsi ho na mě musel házet.”
“Já ho na tebe nehodil, sám ti skočil na nohu.” Trval si na své nevině Richie, i když věděl, že právě díky jeho přičinění skončil ten pavouk na Caycově botě.
“Navíc, všechno se nám to vymstilo, víš? Karma… Tak je to.”
“No jo, pane chtrej.” Mávnul nad jeho výrokem Richie rukou a kulhal směrem k traktoru. Ani jeden z nich si nevšimli, že se hádají tak nahlas, že ostatní přestali pracovat a koukají jenom na ně.
“Můžu se zeptat, co se v té stodole stalo, pánové?” Zeptal se Josefínin děda a přísně na ně pohlédl. Dokázal si udělat srandu, ale pokud šlo o život a zdraví, uměl být hodně. Byl pak schopný vynadat jak pětiletému dítěti, tak svému vrstevníkovi.
“Kvůli tomuhletomu-” zamával rukou Richie směrem ke Caycemu, “Spadl strop ve stodole. Stohy slámy jsou na maděru a praskly dva trámy.”
“A můžete mi vysvětlit, co jste nahoře dělali?” Ptal se děda dál a teď už se k nim nahrnuli všichni, s výjimkou Josefíniny a Richieho babičky.
“Prostě taková sranda no.” Mlžil Richie, protože nechtěl přiznat pravý důvod.
“Aha… No ovšem.” Pronesl děda a oba, jak Cayce, tak Richie cítili, že se nad nimi začínají stahovat mračna.
“No dobře, dědo. Prostě jsme vytáhli toho starého pavouka z krabice a chtěli jsme si s ním hrát.”
“Christophere!” Zaburácel jeho děda a vypadal jako rozlícený krakonoš.
“Fajn, chtěli jsme ho hodit na Josefínu.” Vyklopil ze sebe rychle, aby si nenadělal ještě větší průšvih, než mají. Za celou tu dobu se ale svému dědečkovi nebyl s to podívat do očí.
“Pánové, tak to vidím na to, že vám přibyla práce navíc.” Prohlásil děda místo dlouhého kárání. „Ten strop spravíte a ten trámy spolu s ním.“
“Dědo, to dá děsně práce.” Zaskuhral Richie a Cayce raději mlčel, protože věděl, že teď opravdu není čas na výmluvy.
“Jo to jo. Ale kdybys neměl takovéhle pitomé nápady, nic z toho by se nestalo.” Vynadal svému vnukovi.”
Myslím si, že pořekadlo – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá – je asi více než pravdivé. Vy jste toho živým důkazem.” Ukončil přednášku a zalezl zpátky k Jayovi pod traktor.
“Bezva, tak teď mámě do večera a možná do konce výletu co dělat.” Utrousil Richie naštvaně.
“Nechci nic říkat, kámo, ale Josefína asi opravdu tu sázku vyhraje. Měli jsme skoro už všechno hotové, ale po tomhle budeme opravdu groggi.” Uvažoval Cayce, když začali s prací ve stodole.
“To se dá.” nevzdával své nadšení Richie, i když už předem věděl, že Cayce má pravdu a Josefína tu děsivě trapnou fotku zveřejní hned, jak se všichni vrátí zpět do Berlína.
Mezitím, co ti dva ve stodole spekulovali o možné prohře nebo výhře, tak kluci s dědou a Josefínou se venku chechtali tomu, jak oba dva vypadali, když vylezli.
“Docela vtipné bylo, jak Ceycovi ta sláma trčela z košile. Vypadal jak smeták.” zubil se Jay.
“Co mi ale přijde horší, že Richieho napadlo něco tak podlého. Vůbec bych do něj nic takového neřekl. Vždycky to byl show man.”
“Však show nám předvedl opravdu dobrou.” Klátila se smíchy Josefína. “Nemyslel to zle. Jsme přeci jen pořád sourozenci a bez rozdílu, jestli nám je 20, 40 anebo 60. Takovéhle naschvály si určitě budeme dělat pořád. Navíc, tohle se jim docela povedlo. Nečekala bych, že takoví dva chrousti, jako je brácha a Cayce sundaji strop.”
“Ještě, že se jim nic nestalo. Mohlo by to taky dopadnout daleko hůř, kdyby pod tím stropem nebyly stohy slámy.” Připomněl jim děda a jen z toho pomyšlení se mu orosilo čelo. “Někdy si připadám, jako když jste se oba s Christopherem vrátili do dětsých let.”
“Jaj, dědouši, z těch jsme ještě ani nevyrostli.”
“Jak jsi mi to řekla? Pojď mi to říct sem, ty jedno pískle!” Zasmál se děda a odhodil ušpiněný hadr do trávy. “Já ti dám dědouše! Kluci, tudy a támhle tudy.” Zavelel, když se Josefína snažila uniknout.
Nakonec ji dohonili, a kdyby včas nezasáhla babička nesoucí tác plný voňavé bábovky s odpolední kávou, asi by skončila v sudu s ledovou vodou.
