“Zlato, není to úžasné? Právě nám všem Richie oznámil, že pojedeme k vašim prarodičům na návštěvu a budeme tam stanovat!” přiběhl za Josefínou do kuchyně celý nadšený Izzy
“Cože vám Richie řekl?” zhrozila se. “Výslovně jsem mu kladla na srdce, aby přemýšlel nad tím, co jsem mu řekla! Nesmíme tam jet. A hlavně tam nesmíš jet ty.” Prohlásila rázně.
“Původně jsme tam měli jet hlavně kvůli tobě a mně, napadlo to moji babičku, abychom prý měli dostatek soukromí. Jenomže si neuvědomila jednu dost podstatnou věc. To mi došlo až pak.”
“Proč tam nesmíme jet a co sis neuvědomila?” Kroutil zmateně hlavou Izzy.
“Pamatuješ na ty moje noční můry v Austrálii?” Izzy přikývnul. “Opakovaly se a hlavně teď, když u nás byla babi. A když se mi vrátila ta úporná křeč v břiše na letišti při odletu naší babičky, jakmile mi připomněla stanování, uvědomila jsem si, proč se mi ten sen zdá pořád dokola. Chápeš Izzy, má to svůj důvod.”
“Pořád nevím, jak to myslíš.”
“To místo, kde se to stalo,… Už jsem ho poznala a vím, kde to je.”
“Chceš mi říct, že to je-”
“Ano, je to u naší babi a dědy na zahradě.” Řekla a podívala se Izzymu zpříma do očí. “Nebyla jsem si tím vůbec jistá do té doby, dokud se mi nezdál ten sen ještě dvakrát. Úplně věrně jsem v tom snu poznala babiččin skleník, nebo spíš jen jeho část skleníku.”
“Jsi si vážně jistá, že je to tam?” Váhal Izzy a vztáhnul k Josefíně ruku. “Chci říct, těch míst může být na světě spoustu.”
“Izzy, k babi a dědovi jsme jezdili každou chvíli a na té zahradě jsem strávila víc času než u nich v domě. Nepochybuj o tom, že je to právě to místo, které myslím. Navíc ty sny jsou opravdu poslední dobou neskutečně živé, jako kdybych pokaždé na té zahradě byla s tebou a dívala se, jak umíráš.” Polkla naprázdno a cítila v krku knedlík. Do očí se jí hrnuly slzy a z nosu jí stékala kapička.
“Ale já myslím, že to přeci zvládneme.” nedal se odradit Izzy a dál doufal ve skrytu duše v to, že to, co se Josefíně zdá, je jen hloupá noční můra, která ji zbytečně děsí.
“Ne, to nezvládneme, Izzy. Nechci o tebě přijít! Copak to nechápeš? Musíme zůstat doma, to je moje konečné rozhodnutí.” Popotáhla a on jí podal papírovou kuchyňskou utěrku.
“Ještě tam nejsme, tak se nervuj, ano? Tady se mi přece nic nestane, ne?” Pronesl prostě a vůbec si neuvědomoval vážnost celé situace tak, jak ji viděla Josefína.
“Dneska se zkus pořádně vyspat. Jdi do postele dřív. Lehnu si s tebou a budu u tebe bdít, dokud neusneš, ano? Musíš se dát do kupy, protože zítra nás čeká autogramiáda!” Pokusil se její pozornost odvést jinam.
“Alespoň něco pozitivního.” procedila Josefína skrze zaťaté zuby, jak se snažila zatlačit pláč. “Jenomže, jak teď mám myslet na autogramiádu, když vím, co se u babi stane.”
“Třeba nestane.” Chlácholil ji. V jednom měl ale pravdu, ta návštěva u jejích prarodičů byla až opravdu za dlouho, takže teď nemá cenu cokoliv řešit.
“Kde se ten optimismus bere?” Nechápala Josefína a utřela si nos.
“Už se tím netrap, ano?” Povzbudivě na ni mrknul a přitiskl si ji na prsa. Zabořila mu hlavu do hrudi a nadechla se. Milovala jeho vůni, kterou by nedokázal vyrobit nikdo na světe a poté ji uchovat ve falkónku. A kdyby ano, navoněla by si tou vůní celý dům. Nevěděla, jak to ten kluk dělá, ale pokaždé jí dokázal zvednout náladu, a když byla s ním cítila se báječně, bláznivě, milovaná, nezávislá a zkrátka jako v ráji.
“Milu-” Ale Izzy jí položil prst na pusu. Pak se jenom šibalksy ušklíbnul a řekl: “Víš co jsme si přeci řekli. Tahle fráze je sice moc hezká, ale měla by se spíš dokázat, něž o ní jenom mluvit.” a zvedl oči ke stopu.
“Fajn, tak já ti to teda dokážu.” přijala jeho výzvu Josefína a naklonila se k němu. “To by sis mě ale musel nejdřív chytit. Víš? Jako lovec… Chceš to? Tak si to chyť.” zasmála se a vyběhla z kuchyně.
Oběhla jednou gauč, kde seděli kluci, jenom za ní vlály vlasy. Pak se vyřítil Izzy, skoro už ji měl, ale ona mu zase unikla. Vyběhla tryskem po schodech a schovala se u nich pokoji za dveřmi. Slyšela, jak Izzy každý pokoj zvlášť prohledává a narůstalo v ní napětí. Pro představu asi takové, jako když jste se jako malí schovávali. Tlouklo vám srdce a těšili jste se na to, až vás dotyčný najde a vybafnete na něho. Zároveň jste však chtěli být ukrytí co nejdéle.
Josefíně však úkryt dlouho nevydržel a Izzy ji brzy vystopoval. Povalil na postel a začal ji vášnivě líbat.
“Kdy už ho to jančení přejde,” kroutil hlavou nejstarší z party, Jay, když urovnával předložku před gaučem, protože Izzy po ní při běhání po obýváku a chytání Josefíny, v té rychlosti uklouznul a celou ji zmuchlal.
“Ale prosím tě, vždyť náš Izzy přeci za poslední dny dospěl, no ne?” zasmál se s Vincent a nacpal si do pusy křupky.
“No rozhodně, copak jste si nevšimli, pánové?” Pronesl ironicky Cayce. “Pamatujete, jak se tu posledně naháněli s Richiem? To u toho řval jako neandrtálec a teď jenom tiše vyběhl schody. Jistý pokrok teda vidět je.” a všichni se začali společně s Cayceem smát.
“Hej nevyrazíme někam? Děsně mě to tu nudí.” prohlásil Cayce a protáhnul se. “Třeba na nějakou pařbu…”
“Aha, myslíš třeba s Bobbym, ne?” odfrkl si posměšně Jay. “Navíc o ničem teď nevím a jít mezi lidi by znamenalo smrt.”
“Já náhodou jo.” pronesl Cayce tajemně. “Nedávno mi přišla pozvánka od kamaráda. V jeho klubu teď je teď nějaká VIP party, takže se prý můžeme stavit.” a vytáhnul z kapsy pomuchlaný papír.
“Ty mršino a to sis to nechával pro sebe tak dlouho?” Vytrhl mu papír z ruky a pořádně si pozvánku prohlídnul a pak ji poslala do oběhu.
“Hej Izzy!!! Josefíno!!! Jde se pařit!!!” zařval na ně Jay a asi mu nevadilo, že je možná vyrušil při něčem delikátním.
Izzy se vydrápadl z postele, hodil si přes sebe triko a raději i džíny, aby klukům nic nedošlo a opřel se o zábradlí. Koukal na ně shora a oznámil jim, že s Josefínou zůstávají doma. Konečně to asi Jayovi došlo a chtěl se Izzymu omluvit. Ale zase si řekl, že jakákoliv poznámka na tohle téma by byla ještě trapnější než to, co se mu doposud podařilo.
“Jasné, my ale vyrážíme. Je osm večer a vážně nebudeme sedět v pátek doma na zadku.” pohlásil Richie a obul si boty.
“No problem.” pokrčil rameny Izzy a nasadil výraz absolutního nezájmu. Pak počkal, až kluci vylezou z baráku a vrátil se zpátky, aby dokončili s Josefínou to, co načali. Byl rád, že je schopná se odreagovat a udělal by cokoliv proto, aby už na ty hloupé noční můry nemusela myslet a přestaly se jí noc co noc vracet.
Nazítří se kluci probudili až kolem desáté, zatímco Josefína s Izzym, byli vzhůru už od šesti hodin od rána a chodili po domě dost potichu, aby nikoho nevzbudili. Věděli, že Jay, Vinnie, Cayce a Richie dorazili až kolem třetí hodiny ráno a byla blbost je tedy chvilku po jejich příchodu budit.
“Není to fajn? Včera večer celý dům pro sebe, dneska skoro taky.” Protáhl se Izzy a vyndal pánvičku z kuchyňské linky.
“To mi povídej.” zasnila se Josefína a vzpomněla na včerejší večer.
“Co to bude, až to bude?” zeptala se a naklonila se zvědavě Izzymu přes rameno.
“Míchaná vajíčka s kečupem, opečeným chlebem a trochou zeleniny.” hrdě prohlásil a podíval se na Josefínu tak důležitě, jak to někdy chlapi umí. Znáte ten jejich pohled, umyjí hrneček od čaje (ještě ke všemu po sobě) a pak chodí po domě, protahují se a dělají, jako kdyby spasili svět, a samozřejmě čekají obrovskou pochvalu, podrbání za uchem a piškot.
“To zní dobře. A já mezitím klukům asi udělám česnečku.” zamyslela se Josefína. “Vinnie s tím asi takové problémy mít nebude, ale jak tak znám Cayceho nebo Jaye, asi budou mít pořádnou kocovinu.”
“Víš zlato, on se Richie nezdá, ale kolikrát to taky pořádně rozjede. Ale to poznáš, až tu s námi budeš bydlet trochu déle,“ Pousmál se Izzy a dál míchal vajíčka, aby se mu to nepřipálilo. “Nezapomínej na Sydney.”
“To je fakt.” uznala. “Prostě udělám celý hrnec, a když tak jí dojíme my, nebo ne?” a zamávala Izzymu před obličejem stříbrným kastrolem.
“Já mám česnečku rád, takže uvař kolik litrů uznáš za vhodné. Já si pak klidně mile rád zahraju na popelnici, když zbude.”
“Jsi dokonalý, můj úžasný a milovaný kontejner.” Prohlásila a dala mu pusu na tvář. Už se chytala, že skočí pro brambory do špajzky, když v tom ji lehce chytil za ruku.
“Víš co, nakonec? Jdi si sednout, brambory oškrábu já, dám to vařit a ty si jen počkáš, až ti naservíruju snídani.” Vypjal hruď jako kohout.
“Tak dobrá.” souhlasila Josefína a posadila se na barovou židli. Bylo pro ni docela příjemné se nechat obsloužit.
Jenomže Izzy zapomněl pod pánvičkou vypnout plyn, a tak během toho, co se rozhodl, ještě před vařením česnečky, dojít do sklepa pro zavařené okurky, začalo se z pánvičky kouřit, čehož si Josefína všimla, rychle vajíčka vyhodila do koše, pánev vytřela ubrouskem, rozklepala vajíčka nová, promíchala je a ve chvíli, kdy zaslechla Izzyho kroky směřující do kuchyně, zase si sedla na židličku a dělala, že sleduje zprávy na internetu. V duchu však děkovala bohu, že to chlapům vždycky tak dlouho trvá, protože nikdy nejsou schopní najít to, co mají přímo před nosem, a tak zatímco ona by bafla sklenici a během minuty by byla zpátky, on tam strávil skoro pět minut, během kterých stačila onen manévr provést.
Ne nadarmo se říká, že všechno špatné je pro něco dobré.
Izzy, kterému nic nedošlo, plamen vypnul, nandal vajíčka na talíř, v topinkovači opekl chleba, přidal na talíř pár okurek a donesl snídani Josefíně.
“Tady to máte mademoseille.” řekl a postavil snídani před svou dívku. Sám si pak sedl naproti ní.
“Je to výborné.” Pochválila mu s úsměvem jídlo a pak do ní vajíčka začala padat jako Němci do krytu. „Míchaná vejce jsem neměla, ani nepamatuju.”
“Tak vidíš, co ty všechno semnou ještě prožiješ.” Vtipkoval a Josefína se jen něžně usmála. Tak, jak to ženské umí, když ví své.
