Tradice bláznivých aprílových svátků údajně sahá až do starověku, k reformě kalendáře, kterou nařídil Julius Caesar v roce 46 před Kristem. Kolem 20. března totiž vrcholily oslavy jarní rovnodennosti, které zakončila slavnost starořímského Nového roku. Právě ten odpovídá našemu 1. dubnu.
Povědomí o tomto svátku se v Evropě zachovalo až do třetí čtvrtiny 16. století, kdy se francouzský král Karel IX. rozhodl s konečnou platností přeložit oslavy Nového roku na 1. leden. Tak apríl oficiálně přišel o svoji výsadu. V lidovém prostředí však veselé oslavy žily dál vlastním životem.
Jiné teorie spojují bláznivé aprílové oslavy se zemědělským ročním cyklem nebo poukazují na latinské pojmenování tohoto měsíce. Latinské „aperire“ totiž znamená otevírati. V dubnu se příchodem jara otvírá nový zemědělský rok, což byl v minulosti dobrý důvod k bujarému veselí.
Svoji roli jistě hrál i dozvuk masopustních veselic. O aprílu se totiž rovněž mluvilo jako o “svátku bláznů” nebo “svátku zasvěcenců” a v minulosti byl v řadě evropských zemí také provázený průvody a bláznivými tanci. Podstatou svátku bylo vždy dočasné převrácení daného pořádku. A nenechte se mýlit – takové blázniviny měly a dodnes mají jednoznačnou výchovnou hodnotu. Ukazují totiž, co se stane, když se poruší zaběhnutý řád věcí.
Od konce 18. století jsou u v Čechách zprávy o aprílovém vyvádění podstatně častější. Žertíky byli zprvu častováni příbuzní a známí, například tím, že byli vysláni koupit nebo vypůjčit nejrůznější předměty. V blažené nevědomosti oběti aprílového vyvádění tyto zpravidla neexistující věci marně sháněli.
Takovým oblíbeným artiklem byly i nová bublinka do vodováhy, vtipné semínko, ohýbák rohlíků, ohýbák na cihly nebo rovnák zatáček. Ze stejného ranku jsou požadavky na sušený sníh, pytel páry, hodinářskou motyku, kohoutí vejce, kachní mléko, nové mezery do žebříku, bleší jazyky, dvacet deka mušího nebo komářího sádla nebo snad dvě libry zaječího peří. Každý, kdo aprílový žertík včas neprohlédl, si vysloužil titul „aprílový blázen“ a byl celý den terčem posměchu.
Co si ze svého dětství pamatuji, byla jsem vyslána do obchodu pro “semtele”, či vysílána na ulici, s tím, abych se šla podívat, zda už “jde elektrika”. No tehdy to byly takové většinou opravdu nevinné žertíky pro zasmání, dnes mi přijde, že nachytávky jsou vtipné jen pro toho, kdo je vymýšlí….
