Co je horší než bloudit v ohromným pražským nákupním centru? (Kdo ode mě četl, ví.) Bloudit v útrobách Národního divadla. Doslova. Dělala jsem rozhovor s úžasnou herečkou Ivou Janžurovou, jíž jsem pak měla odnést dva výtisky časopisu na zadní vrátnici divadla. Tak jsem se vydala splnit úkol. Ve všední den asi ve tři hodiny odpoledne. A tušila jsem, že může nastat problém. Zadní vrátnice bývají většinou z boku budovy. Tak obcházím divadlo a zkouším každé prosklenné dveře. Jedna strana – nic. Druhá strana – taky nic. Musím vypadat jako zlodějka, která chce divadlo vykrást. Další dveře už raději nezkouším. Pak mi bleskne hlavou, že jsem tu kdysi dělala rozhovor s jiným hercem, který mě po marném pokusu vysvětlit mi cestu k vrátnici musel odchytit na ulici. Vedl mě pak po schodech dolů do nějakýho podchodu. Hledám, až najdu podchod a v něm skutečně dveře do herecký vrátnice. Jenže na nich cedule, že vrátnice je přesunutá do PB 2. Netuším, co je to za šifru. Zkusmo zmáčknu nějaký zvonek a prosklenné dveře se otevřou. Tak vejdu. A octnu se v chodbě, z níž vede spousta dveří. Postupně několikery zkouším, všechny zamčené. Nápisy jako sklad techniky, baletní zkušebna a podobně. Na stropě roury, divný ticho a nikde nikdo. Jdu pořád rovně a neodvažuju se nikam zahnout a občas se pro jistotu otáčím ke dveřím, kudy jsem vešla. V tu chvíli začne pracovat moje fantazie scenáristky. Co kdyby tady teď začalo hořet? Nebo by se z týhle chodby mohla vyvalit vlna vody. Beztak to tady vypadá jako v podpalubí Titaniku. Nebo by odsud na mě mohla vyletět nějaká příšera, třeba upír. Kdyby to byl Alexander Skarsgard z True Blood, to by vůbec nebylo špatný, přemítám. V podobných úvahách dojdu až k výtahu. Kanceláře 2. patro, čtu na něm. Kanceláře znamenají lidi. Tak zmáčku dvojku. Vystoupím, opět jdu chodbou, tady už nejsou roury na stropě, ale koberec na podlaze. Zaťukám na jedny dveře a šokuju paní, která s někým telefonuje, prosbou: „Dobrý den, prosím vás, mohla byste mě zachránit, já jsem šíleně zabloudila“. Dobloudila jsem totiž až na Novou scénu. Paní mi ukazuje, kterým výtahem mám sjet do přízemí ke kasám a vysvětluje, že musím přejít náměstí Václava Havla, projít průchodem, přejít silnici a tam je hledaná vrátnice. Odkývu to, vyjdu z budovy a automaticky hned zahnu do první vrátnice, kterou vidím. Pánové tam jsou milí. Jistě že by mohli převzít obálku pro paní herečku, ale ona sem skoro nechodí, proč jí to nenechám na vrátnici ve staré budově? No protože jsem prostě debil. Takže mě znovu nasměrují náměstí-průchod-silnice. A já na třetí pokus dobloudím do správný vrátnice. Mimochodem kdybych úplně na začátku zkusila i třetí stranu budovy, tedy bok z druhý strany, našla bych ty správný dveře hned.
Tak vám přeju v letošním roce, abyste v něm moc nebloudili a vždycky rychle našli ty správný dveře. Aspoň vy. 
Ivu Janžurovou mám moc ráda.