Někdy se dny v knihkupectví táhnou jako dny do dovolené. Člověk je poctivě prozívá a během dne opakovaně hypnotizuje čas na monitoru v naději, že se stane zázrak a on ihned po otevření prodejny poskočí k zavírací době. (Tento zázrak zatím nenastal, avšak nadopovaná čerstvou dávkou naděje ho očekávám týden co týden, poněvadž jak se říká – trpělivost růže přináší. Ty růže nepotřebuju, bohužel nejsem zdatná zahradnice a většina květin, které jsem kdy pěstovala, zřejmě nebyla ráda, že jsem je pěstovala zrovna já, jelikož radši chcípla. Buď jsem je zalila málo nebo moc. Nebo nevím, co bylo špatně.
Ovšem to jsem trochu odbočila, tudíž to stáčím zpět a navracím se na hlavní cestu.
Takže ten zázrak… Mně bude stačit, když přijdu do práce a… hned z ní zase budu odcházet. Ideální.
Pak přijdou dny, které tu zívavost utlumí a vy pookřejete.
Když třeba s kolegyní likvidujete hnízdo myšičky nebo krysy, která zázemí pro zaměstnance shledala natolik útulným, že si v něm vytvořila pěkný domeček. A vy musíte uznat, že myšička (nebo krysa) má rozhodně dobrý vkus, když si pro svůj domov vybrala právě knihkupectví. Rozhodně to vypovídá o tom, že je to myška intelektuálka. Avšak doufáte, že se s knížkami neskamarádí příliš intimně. Takové přátelství by bylo na ostří nože. Nebo spíš zoubky. A to by se knížkám zřejmě nelíbilo.
Nebo se vám stane, že pomalu přistoupíte k zákazníkovi, a oslovíte ho s otázkou, jestli mu můžete nějak pomoct. On se na vás podívá, oči mu rozsvítí děs a… prchne. Prchne za regál, odkud pak vykukuje a pozoruje, kde se zrovna nacházíte. (Tato událost se mi přihodila nedávno. Bylo to poprvé, kdy přede mnou zákazník doslova vzal roha.)
A pak jsou dny, kdy se nepřihodí jen jedna věc, nýbrž se postupně uděje víc zajímavých věcí za sebou. Ačkoliv zprvu zajímavost nic nenaznačuje a tempo se nenápadně, pomalu, po jemných vlnách zvyšuje a stoupá.
První vlna se vzedme ve chvíli, kdy práh překročí paní s žádostí, že chce vyměnit knihu, protože obdarovaný ji už dostal a kupodivu ji nechce vlastnit dvakrát. Jen ji nepřinese s sebou. Pravda, netušila, že půjde do města. A jelikož tvrdí, že ji koupila přesně před týdnem, je o tom na dvě stě procent přesvědčená, a k výměna může proběhnout do sedmi dní od nákupu, tudíž se objevila těsně před dvanáctou, domluvíte se s ní, že se ten den zastaví podruhé.
Poté vlna jemně zmohutní, když se vám nad hlavou rozvrčí vrtačka. A vrčí opakovaně, takže odhání vaše myšlenky i soustředění. Nervy některých to rozvibruje. Nervy jiných to nepohne.
K vrčení vrtačky se po chvíli přidá i zvuk řítící se zdi, což přižene obavy o váš křehký život. Nejistě vzhlédnete ke stropu, zda na něm zaznamenáte pukající prasklinu, a říkáte si, jestli utečete hned nebo ještě minutu počkáte. Poněvadž ty zvuky nezní zdravě a nenaznačují, že bourací práci dělá někdo, kdo ji umí a kdo jí rozumí.
Posléze si tuto poněkud zneklidňující domněnku potvrdíte, když do prodejny vkráčí dva mlaďoši, kteří vzbuzují dojem, že od pondělí do pátku oslavují víkend.
„Pánové, měla jsem pocit, že se na mě zřítí strop a že se k nám probouráte,“ uvítám je.
„To my si mysleli taky.“
Hned jste klidnější.
Poněvadž vás strop nezavalil (a zásluhu na tom jistě nemá šikovnost dělníků, nýbrž skutečnost, že krátce po dvanácté hodině skončili s prací, poněvadž kdo by pracoval v pátek odpoledne?), po obědě se zajdete vyvenčit do banky. A když se vrátíte a chcete pokračovat v rozdělané práci, sáhnete po kartičce, kterou se přihlašujete do systému, abyste zjistili, že není na místě, kam jste si ji ráno odložili.
Asi jste se špatně dívali. A tak se podíváte znovu.
Není nikde. Kartička zmizela ve stylu Davida Copperfielda.
Rozšíříte zorné pole.
Díváte se po koberci. Nic.
Nakouknete do skříně a za tiskárnu. Nic.
Podíváte se do šuplíku a místo kartičky najdete propisku, kterou hledáte již (teprve) tři týdny.
Podíváte se i pod schody. A najdete násadu od vysavače.
„Tohle nechápu,“ rozhodím rukama. „To přece není možné!“
Kolegyně se směje.
„Třeba ji někdo ukradl. Ani bych se tomu nedivila,“ přichází s vysvětlením.
„Jo, jistě, uviděl kód a pomyslel si: ‚Jé, otevřu si bankovní trezor!‘“
Ano, je to pravděpodobné.
A abyste si poslední pracovní den náležitě vychutnali ve všech jeho příchutích, přijde další zákaznice s prosbou o výměnu knihy. Tradičně koupila totiž něco, co už koupil někdo jiný.
Nejdřív s ní mluví kolegyně. Poté se paní věnuje vedoucí, aby se jí opět věnovala kolegyně. Kolegyně s paní mluví velmi trpělivě a ochotně. Snaží se jí nabídnout alternativy, co by mohla vybrat.
„Tahle knížka je nová,“ upozorňuje na titul, na nějž se zákaznice ptá.
„Já už tomu nevěřím,“ prskne zákaznice.
Kolegyně zvedne obočí.
„A co tahle kniha? O čem to je?“ ptá se zákaznice.
Kolegyně k zákaznici mluví mile a snaží se jí shrnout zápletku.
Zákaznice svraští tvář, jako by jí v restauraci místo čevabčiči naservírovali lejno.
„Je to takové to letní čtení,“ zkouší to kolegyně dál.
„A tohle je recenze?“ ukáže zákaznice na záložku knížky.
„Ne, to se do knížek nepíše,“ vysvětluje kolegyně.
„Tohle je jen nějaký úryvek,“ podotkne zákaznice rozmrzele.
Kolegyně vypadá, že přišla o obočí, načež se zvedá a v rámci zachování zdravého rozumu a zbytku trpělivosti, která se postupně rozdrolila do velikosti makového zrnka, radši odchází na toaletu.
Na řadu přicházím já. Jednám slušně. Avšak nic paní nenabízím, nemá cenu házet jí tipy. Jako bych jí házela perly…
Nakonec si paní vybere ono letní čtení.
„Zbývá deset korun k dorovnání částky. Musíte si ještě něco vybrat,“ oznamuju.
„A co tu máte za deset korun?“
„Bohužel nic,“ krčím rameny.
Kolegyně se mezitím vrátila.
„Můžeme tam pípnout jednu papírovou tašku a jednu igelitku,“ navrhuje jediné desetikorunové řešení.
„Tak já si ty vaše tašky koupím, abych do nich nastrkala odpadky.“ Paní je evidentně ekolog.
Kolegyně se drží stolu a mlčenlivosti.
Já se zkouším nerozesmát, dokud se paní neodebere na ulici, a doufám, že v budoucnu zavítá znovu, je zdrojem zábavy a inspirace.
Ano, i takové obyčejné dny v knihkupectví jsou.
P. S. Paní, která vlnu vzrušení na začátku rozvlnila, se vrátí s knížkou na výměnu i účtenkou, aby zjistila, že se s datem koupě spletla a možnost výměny prošvihla o tři dny.
AKM
Foto: Aneta Kollerová Mašková
Milá Anetko, krásné čtení, pobavilo mě, nadchlo.
Takto já někdy popisuji třeba své DB (Den Blbec).
Nějak jsem poslední dobou ztratila chuť a elán do psaní..
Krásné dny přeji, aby rychle utíkaly, jako pátek.
Leničko, moc ti děkuji za tvůj další krásný komentář! 🙂 Ten páteční den byl opravdu výživný. Ale výhodou aspoň bylo, že to v práci celkem utíkalo, jelikož se furt něco řešilo. Nicméně dělníci se vrátí. 😀 Jak jsem v pátek přišla domů, tak jsem si najednou řekla, že to sepíšu. 🙂
A ano, všimla jsem si, že v poslední době tu moc nečtu příspěvky od tebe… Tak doufám, že se ta chuť a elán zase vrátí! Určitě to tak bude! Možná je to i tím vedrem. Osobně nemám ráda léto a taková horka snáším špatně. To se špatně pracuje. To se špatně dělá všechno. 😀
Přesně, jak píše, Anetko… nesnáším ty pařáky..