V nedávném komentáři se mě jedna z vás, mých čtenářek (je báječné, že to mohu takto napsat), ptala na knihu. A já jsem mohla odpovědět, že jednu knihu mám! A tím nemyslím ty, které mám uschované v knihovně, těch by bylo nepočítaně, ale knihu, kterou napsala moje maličkost.

Cesta k jejímu vydání byla dlouhá, což je lepší, než kdyby byla krátká, protože krátké cesty nevedou k věcem dlouhodobým, nýbrž instantním. Musela jsem ji nejdřív napsat, pak ji uschovat do virtuální složky v počítači, tajit a skrývat a sem tam snít, že jednou, jednou moje kniha vyjde a bude se prodávat v knihkupectví.

A to se skutečně stalo. (A nejen, že se prodává v knihkupectví, ale i já jakožto knihkupkyně ji osobně prodávám a překvapivě doporučuju.) Loni v květnu dostal můj první román podobu skutečné knihy s pevnými deskami. Jmenuje se Přes práh a je to příběh o nevšedním přátelství jednoho osamělého vdovce, jedné ubrebentěné školačky a jednoho přítulného kocoura. Od doby jeho vydání jsem na něj četla pochvalné a milé recenze, i si vyslechla krásné komentáře naživo. Lidé se u příběhu baví, smějí i se zamýšlí, je pro ně odpočinkem a pohlazením po duši.

Jsem za to nesmírně ráda a taky vám tu nesmírně ráda zveřejňuji první kapitolu.

Ale teď už mlčím a nechám mluvit svůj příběh…

Kapitola první

Škrábání se ozvalo znovu.

Filip Galvan seděl ve svém oblíbeném ušáku, ve kterém sedávaly tři výhradně mužské generace jeho rodiny, a on v této tradici od svých manželských let, kdy křeslo dostal coby svatební dar od rodičů, milerád pokračoval. I přes nachytaný čas, jenž se zažral do oblýskané látky i prosezeného sedáku, bylo nejen elegantní, ale i nesmírně pohodlné, zvlášť pro staré kosti vyžadující měkkost a jemné zacházení. Bylo modré jako obloha těsně po tom, co se rozloučí s nocí a přivítá nový den, a na starých tlustých černých nožičkách se drželo pevně. Stálo v kuchyni u topení – ačkoli bylo určené do obývacího pokoje –, aby si Filip mohl nahřívat věčně ledové nohy, které dokázaly být ledové i ve chvílích, kdy venku sálalo léto, z oken se stala skleněná láva a ze studených zdí panelákové peklo. Dlouhé prsty křečovitě zarýval do tlustých opěrek a svíral je tak pevně, až mu na nich zbělely klouby a pod bledou kůží prosvítaly žíly. Nad topením bylo okno zírající do dopolednem téměř vylidněné ulice, z níž se občas ozvalo pisklavé zaštěknutí psa čekajícího na paničku před samoobsluhou (přestože bylo jisté, že by raději čekal uvnitř samoobsluhy, zvlášť v oddělení uzenin) nebo klábosení sousedek, které se sice viděly předešlý den, ale podle mohutného toku slov to spíš působilo tak, že se viděly naposledy v minulém století.

Avšak Filip nikoho neodposlouchával. Ani se nekochal nudnou panelákovou krajinou, sedmipatrovými, křiklavě barevnými paneláky, které vypadaly, jako kdyby se natěrači nemohli rozhodnout, jakou barvu použijí, proto použili od každé trochu. Mezi nimi občas vyrašil ubohý keř ozdobený odpadky jako vánoční stromeček či pohnojený psími výkaly anebo neduživý strom, vzbuzující dojem, že na takovém místě vyrostl spíš omylem.

Filip měl pevně zavřené modré oči, víčka mu neklidně cukala, vraštil vysoké čelo, které i když ho zrovna nevraštil, vypadalo, jako kdyby ho vraštil, a měl pevně semknuté rty, jež se mírně vlnily. Snažil se onen otravný zvuk drápů zarývajících se do jeho vchodových dveří nevnímat. Snažil se o to již deset minut. Ale bylo jasné, že se snaží marně, poněvadž Filip nebyl člověkem trpělivým a klidným, nýbrž rtuťovitým, a tak při jedenácté minutě vyletěl z modrého křesla, jako by se chystal na skok do dálky, a s prudkým trhnutím otevřel dveře.

„Co zase chceš?!“ zařval na kocoura uvelebeného na zadku před jeho dveřmi.

Kocour k němu vzhlédl a Filipovým zvýšeným hlasem, k němuž podle něj neměl důvod (ba naopak on by k táhlému zamňouknutí jeden našel, vlastně by těch důvodů bylo víc, ale Filip byl jeho přítel – třebaže Filip by ho přítelem nenazval –, a proto vždy na všechny zapomněl), se nedal zastrašit a díval se na něj poněkud vyčítavě, jako by se ho tázal, proč mu trvalo tak dlouho, než přišel otevřít, přitom on si mohl drápky uškrábat!

„Tak co chceš?!“ zakřičel Filip znovu na chlupatou černou kouli připomínající obrovskou inkoustovou kaňku, ale kocour stále zarytě mlčel a ostentativně si lízal levou packu, aby ukázal, jak se při škrábání nadřel.

Zatímco Filip zvažoval, kolik minut má na to, aby s kocourem zatočil podle svého a zavřel ho kupříkladu do výtahu a nechal ho jezdit mezi prvním a sedmým patrem (on bydlel v prvním), objevila se holčička jménem Amálie, sousedka z bytu přímo nad ním, která mu jeho plány překazila. Filip v duchu stále probíral všechny možnosti, aby si kocour taky užil, ačkoli bylo jisté, že ať by vymyslel cokoli, kocour by si to rozhodně neužíval a získal by leda další důvod k táhlému zamňouknutí.

„Jé! Vy jste našel Ollyho!“ zajásala Amálie, když Ollyho spatřila, sehnula se k němu a vzala ho do náruče.

Olly se jí stulil na hrudi, aby Filipovi ukázal, jak s ním měl naložit.

„Spíš on neustále hledá mě!“ zabručel Filip nevrle a po kocourovi vrhl nepřátelský pohled.

„To teda netuším proč,“ odvětila Amálie upřímně a Ollymu vlepila mlaskavou pusu na mokrý čumáček.

Filip se ve dveřích napřímil, až vyplňoval celý volný prostor jako brankář branku.

„Už jsem ti řekl, že jsi drzá?“ zeptal se a zamhouřil na Amálii oči, jako kdyby se mu rozostřila do rozmazané šmouhy.

„Jo. Včera ráno,“ odvětila Amálie jakoby nic a podrbala Ollyho po hlavičce kulaté jako tenisák. Ten zavrněl a slastí zavřel oči, jak to bylo příjemné. Konečně se mu někdo patřičně věnoval.

„Jenom ráno?“ zapochyboval Filip a přemýšlel, co po zbytek dne dělal. Musel být velmi zaměstnaný.

„Jo. Divila jsem se, že jste to vydržel až do dnešního rána.“

Filip cosi nesrozumitelného, co bylo lepší považovat za nesrozumitelné, zamumlal a přísně se na Amálii podíval. Jako obvykle byla vyparáděná, jako kdyby vyšla z cirkusu. Nohy, krátké a buclaté jako barokní andílek, měla navlečené v punčochách s černými a žlutými proužky, až připomínaly včelu a dělaly její nohy ještě buclatější. K tomu si oblékla žlutou baletní sukýnku trčící do stran jako okvětní lístky slunečnice a červené tričko s kostrbatým žlutým nápisem Nejsem včelka, ale vypadám tak!, který si na něj sama napsala. Kdyby se Filipa někdo zeptal na názor, řekl by, že horší už to být nemůže (zatím netušil, že si Amálie před týdnem jako dárek k narozeninám u maminky vyprosila žlutou mikinu s kapucí s vyšitými včeličkami), ale Filipa se na názory nikdo nikdy neptal, protože všichni jaksi podvědomě vytušili, že je nebudou chtít slyšet. To však Filipovi nezabránilo v tom, aby je vyslovoval, a někdy pěkně nahlas, aby je slyšeli i ti, pro které nebyly určeny.

„Vezmi si toho vypelichaného kocoura a zmizni!“ rozkázal rázně Amálii.

Olly, jenž podle Filipova zvýšeného hlasu a bouřlivého pohledu vytušil, že se mluví o něm, se ublíženě přikrčil.

„Olly nepelichá!“ zastala se ho Amálie a pohladila kocoura po hřbetu. Olly byl rozhodnutý ještě chvíli trucovat, ale potom Filipovi jeho hrubé chování odpustit. Jako vždy. A zaškrábat u něj znovu.

„Jestli se mi dostane do rukou, tak začne! Podívej se, jak mi zničil dveře!“ Filip namířil svůj obviňující ukazovák na rozdrásané dřevo.

„Ty dveře nejsou vaše! Patří paní Světlé, které patří i váš byt, protože jí patří celý tento dům,“ mudrovala Amálie.

Filip, muž vysoký tak, jak má muž vysoký být, a svalnatý tak, jak muži v jeho věku nebývají, se nad Amálii, jež mu ve svých devíti letech sahala sotva do pasu, napřímil, a působil tak ještě vyšším dojmem. (Filip oslavil už šedesát pět let – třebaže se žádná oslava nekonala a svůj narozeninový den strávil jako kterýkoli jiný, nenarozeninový –, ale nikdo kromě něj a jeho ženy to nevěděl, poněvadž vypadal o deset let mladší, kůže na jeho tváři a těle byla decentně zmuchlaná, kolem očí se rozvětvovaly drobné vrásky, ty se prohlubovaly, když se Filip smál, a to se nestávalo moc často, břicho se nabranými kily nenafouklo a nepřetékalo přes okraje kalhot, protože žádná kila během svého života nenabral, celé jeho tělo bylo udržované a drželo dosud nezvykle pohromadě.)

„Drž toho svého kocoura od mých dveří!“ zasyčel Filip rozhorleně a ocitl se Ollymu tak blízko, až ten měl chuť Filipa olíznout podobně, jako ho olízla jeho panička. Ale nakonec si to rozmyslel. Byl by dost nerad, kdyby mu Filip pocuchal jeho hustý kožíšek. Teď na podzim a v zimě ho bude potřebovat.

„Není to žádný kocour. Jmenuje se Olly!“ zaprotestovala Amálie a málem by si dupla jako nějaká panička.

„Pro mě je to kocour,“ zamručel Filip.

Tím považoval celou záležitost za uzavřenou a před Amálií i jejím mazlíčkem zabouchl dveře s takovou silou, aby bylo oběma jasné, že je už nemíní otevírat.

„To byl zase ten kocour od sousedů,“ zahlásil, když vstoupil do kuchyně, „ale už jsem to vyřídil. Nebude nás rušit,“ oznámil Filip své ženě, pustil rozhlas a zavrtal se v modrém křesle u vlažného topení. Nohy chráněné modrými teplými ponožkami ho stále pořádně zábly.

AKM

 

Tagy:
6 Komentářů
  1. NelaVávrová 1 rokem ago

    Také gratuluji, jste šikulka. Přeji Vám další inspirace, úspěchy.

  2. Lenka Hudečková 1 rokem ago

    Anetko, gratuluji k Vaší knize. Hezky se to čte, tentokrát jsou jména česká, což je fajn. Těším se na pokračování, a také se po knize podívám. Ovšem i já jsem již dávno zakázala knihy kupovat, neboť je nemám kam dávat, Hromadu jsem jich rozdala do školní knihovny SŠ, do městských knihoven, ale ani tam již to nechtějí. Bohužel dnes již ani antikvariáty knihy hodně přebírají. Přesto je neumím vyhodit.

    • Author

      Děkuji Vám, paní Hudečková! 🙂 Ano, česká jména i české prostředí, všechno české. 🙂 Můžu tady uveřejnit ještě jednu ukázku, navázat druhou kapitolou… Tohle slyším často, lidi mi v práci říkají, že už knihy nemají kam dávat nebo že neví, co s nimi udělat, protože jejich děti nečtou… Nicméně i tak někdy neodolají a nějakou novou knížku si koupí. Já to mám stejně. Zrovna zítra mi má jedna přijít. 😀

  3. Knížka vypadá velmi pěkně a čtivě…díky za tip, podívám se po ní u nás v knihovně. Je mi jasné, že by se spíše hodilo jí koupit, ale já už si koupi knih v podstatě zakázala. K málokteré se v průběhu života vracím a co pak s nimi? Jasně, vím, že existují knihobudky, dají se darovat občas i do těch knihoven či nějakých domovů důchodců, ale také ne všechny…

    • Author

      Já si knihy momentálně taky kupuju méně, protože na ně v současné době nemám místo. Nicméně velká knihovna, to byl vždy můj malý plán. 🙂 Nicméně loni jsem provedla selekci a taktéž jsem některé tituly vyřadila a poslala dál, aby udělaly radost jiným. Děkuji, a jestli se do mého románu začtete, klidně mi pak napište svoje dojmy, budu ráda. 🙂

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account