Sedm dní ke štěstí, část prvá

Dnes jsem pro vás, milé ženy, vybrala další ze svých povídek. A když jsem si ji letmým přelétnutím řádků připomněla (napsala jsem ji před hodně lety), připomněla mi mé hrdiny z románu Přes práh. Ale myslím, že to nevadí, protože v tomto případě bych “vykradla” samu sebe. 😀 Spisovatel leckdy krátké rozvíjí v dlouhé.

Už nebudu déle zdržovat. Takže… tady je nový příběh…

„Ahoj, pane Adame!“ zavolala nadšeně Ema Benetová přes celou chodbu a málem si u toho i povyskočila. Její drobná, hubená a krátká ruka vystřelila do vzduchu na pozdrav a zatřepetala se. Druhou rukou zamykala dveře od třípokojového bytu, který obývala spolu se svou matkou, paní Benetovou, která byla ve skutečnosti slečnou Benetovou, ale protože patnáct let žila na hromádce s panem Horffem, porodila mu dceru, dokola vařila nebo spíš vyvařovala („Co kdybych uvařila špenát?“ navrhla a utěšovala se vidinou dvou porcí na dva dny, které znamenaly odpočinek od vaření. – Pan Horff se zašklebil, jako kdyby to měl za trest. – „Tak můžu ohřát uzené kuře.“ – Pan Horff se opět zašklebil. – „A květák? Chceš osmažit květák?“ – Pan Horff se usmál. A paní Benetová se zašklebila nad vidinou nekonečného množství titěrných paliček, které bude muset obalit a osmažit.), pekla a prala a zašívala a starostlivě opečovávala během u mužů smrtelné nemoci, jakou bylo nachlazení, zkrátka dobrovolně dělala všechno to, co dělají skutečné manželky, avšak ne proto, že chtějí, nýbrž proto, že musejí. Měla za to, že na titul paní má nárok, že si ho poctivě odpracovala. Rozhodla se tedy vystupovat coby paní Benetová a pokaždé, když jí na začátku měsíce přišla nová složenka, částka k uhrazení jí vůbec neudělala radost, ale zato ji potěšilo, když o sobě četla jako o paní Benetové. Pro větší věrohodnost krášlil prsteníček její levé ruky prstýnek, který považovala za zásnubní (zato pan Horff ho považoval za pouhý obyčejný prstýnek, jenž daroval své družce k narozeninám na její přání a který ho k ničemu nezavazoval), a jakási nápodoba snubního prstýnku, který si koupila ke čtyřicátým narozeninám.

Adam Kavalír vycházející z protějšího bytu na svou pravidelnou dopolední procházku, jejíž délka se odvozovala od toho, jaké počasí či roční období zrovna bylo u vlády, jak moc teplo nebo jak moc zima panovalo (za takové situace absolvoval krátké půlhodinové procházky), jestli sněžilo nebo pršelo nebo foukalo (i za takových dopolední to byly krátké procházky, vlastně ještě kratší než půl hodina a Adam Kavalír býval v takových dnech rozčilen, proč jemu, starému člověku, jehož vrzavé klouby potřebují pohyb, počasí nepřeje), se otočil a nevrle se na svou malou sousedku podíval. Ve dnech, kdy byl vcelku naladěn, ji považoval za rozvernou, naopak ve dnech, kdy nebyl vůbec naladěn, za otravnou. A dnes prožíval další z dlouhé řádky nenaladěných dnů.

„Neříkal jsem ti už nejmíň stokrát, abys mě oslovovala pane Kavalíre?“ zahučel a nezapomněl se u toho náležitě zamračit, na to ostatně nezapomínal nikdy, naopak zapomínal se čas od času usmát.

„Říkal,“ přitakala Ema s úsměvem. „A dokonce to nebylo jenom stokrát, ale dvěstěkrát!“ opravila ho pohotově. „Já si to totiž píšu, vidíte,“ sáhla do kapsy modrého pleteného svetru a vytáhla malý bloček a drobnou, notně ostrouhanou tužku. „Tady,“ nalistovala příslušnou stránku a ukázala mu číslovku dvě stě. „A teď to bylo po dvou sté prvé,“ mumlala, naslinila tužku a aktualizovala záznam. „Díky vám umím nejvíc čísel ze všech dětí ve třídě!“ pochlubila se a dokončila kostrbatou jedničku.

Adam Kavalír nevypadal, že by byl pyšný na své učitelské schopnosti. Vráska mezi hustým, neučesaným obočím se prohlubovala a nozdry se mu chvěly. Taky nevěděl, co by měl na Emina slova říct, jelikož se jí podařilo ho dokonale zaskočit. Ostatně něco takového se desetileté Emě Benetové dařilo neustále, až to vypadalo, že si z toho vytvořila celodětské poslání.

„A co tady v tuhle dobu děláš?“ zamručel Adam Kavalír. „Nemáš být náhodou ve škole?“ zeptal se, jelikož bylo teprve deset hodin ráno a nebyl víkend, nýbrž běžný pracovní den. Však celý dvoupatrový činžovní dům s celkem devíti byty odpočívající v jedné zapadlé ulici, která byla tak klidná, až to bylo na hlučnou, nikdy zcela mlčenlivou moderní dobu s podivem, ztichl a téměř se vylidnil.

„Máme podzimní prázdniny,“ vysvětlila Ema.

„Vy jste víc doma než ve škole!“ zahudroval Adam Kavalír.

„To není pravda!“ oponovala Ema. „Zrovna já mám nejméně zameškaných hodin ze všech!“ řekla pyšně.

Adam Kavalír nestačil zareagovat. Najednou se totiž vedle něj otevřely dveře a z nich vyšla postarší dáma, která navzdory svému věku, jež by se dal označit za pokročilý, nerezignovala na pravidelnou péči jako některé její vrstevnice, tudíž by jí leckdo nějaký rok či dva (klidně i pět, ale víc asi ne) odečetl. Byla oblečená do krémového, pečlivě vyžehleného sukňového kostýmku doplněného apartním kloboučkem ve stejné barvě a posazeném na čerstvě vyfoukaných a nabarvených kaštanových vlasech, v nichž se to lesklo červenými odlesky a ani jedním stříbrným. Dosud štíhlé nohy ještě zeštíhlovaly boty na podpatku, žádné babičkovsky pohodlné bačkory.

Mračivá tvář Adama Kavalíra se rázem vyhladila jako vylisovaný papír a zjihla, jeho drobné rty se pokusily o úsměv, ale pokus to byl spíš neúspěšný, protože na takový pohyb nebyly zvyklé.

„Ahoj, Evo,“ pozdravil Adam Kavalír a hlas měl u toho velmi jemný a sotva slyšitelný. Rukou si upravil trochu vytahaný svetr oblečený přes řádně zmuchlanou košili. Aspoň že ráno sáhl po čerstvě vypraných, a tedy zatím slušně vypadajících kalhotách.

„Ahoj, Adame,“ oplatila mu pozdrav Eva Sámová a široce se usmála, jí úsměv nedělal žádný problém. „Ahoj, Emo,“ dodala.

„Ahoj, paní Evo!“ vypískla Ema. „Vám to dneska zase tak sluší!“ pochválila přitažlivě vypadající sousedku, již chválila skoro pokaždé, když se s ní potkala na chodbě nebo se k ní nadrzo pozvala na čaj a domácí máslové sušenky.

„Děkuju!“ úsměv Evy Sámové se ještě o trochu víc rozšířil.

„Jdeš ven?“ optal se Adam Kavalír, jenž přešlápl z nohy na nohu a opět se pokusil upravit si svetr, ovšem nic takového se mu nemohlo podařit, protože by si ho nejdřív musel znovu – a tentokrát správně – zapnout a nestrkat první knoflíček do druhé dírky.

„Ano, mám domluvenou schůzku u doktora,“ odpověděla.

„Je ti něco?“ vyhrkl Adam Kavalír a v očích se mu mihla upřímná obava.

„Ne, jen si jdu vyzvednout recept. A ty jdeš kam?“

„Já jdu před obědem na procházku.“

„To je dobrý nápad, je moc pěkně. Tak se hezky bav,“ popřála mu. „Ahoj, Emo,“ rozloučila se, chytla se zábradlí a pomalu sestupovala z prvního patra do přízemí.

„Ahoj, paní Evo!“

Adam Kavalír se za odcházející Evou Sámovou díval, dokud mu nezmizela z dohledu, a Ema ho při tom bedlivě sledovala.

„Je to paní Sámová,“ řekla, když klapot jejích podpatků ustal a činžovním domem se opět rozlilo šumivé ticho.

„Cože?“ Adam Kavalír stále hleděl směrem ke schodům, jako kdyby čekal, že se Eva Sámová vrátí, jelikož si něco zapomněla.

„Neříká se cože, ale prosím,“ opravila ho Ema.

Adam Kavalír se k Emě otočil. „Jsem už starý, a proto si můžu říkat, co chci!“ odsekl, vrátila se mu jeho bručivá nálada i nasupený výraz, vyhlazená vráska se opět prohloubila.

„A já jsem dítě, a proto si taky můžu říkat, co chci,“ kontrovala Ema. „Až budu dospělá, tak už to nepůjde, a proto se budu těšit na to, až budu stará a zase to půjde.“

„Žádná žena se netěší na to, až bude stará.“

„Já jo!“

„Tak tě to přejde.“

„Mimochodem,“ začala Ema rozvláčně, „je vám jasné, že jste jí to měl říct vy?“ poznamenala.

„Co jsem měl říct já?“ zamračil se Adam Kavalír.

„No přece paní Evu pochválit, jak skvěle vypadá! Měl byste ženy chválit, jak skvěle vypadají. I kdyby to nebyla pravda,“ poučovala ho.

„A to víš zase odkud?“

„Od maminky,“ Ema pozdvihla bradu.

„Žádný div, že je pořád sama,“ vyplivl a vzápětí by se raději kousl do jazyka. Slečnu Benetovou, totiž paní Benetovou, měl vcelku rád, protože pokaždé, když se s ní potkal na chodbě nebo u schránek, se na rozdíl od své výřečné dcery omezila pouze na pozdrav.

„To od vás nebylo pěkné,“ zpražila ho Ema a přidala k tomu svůj nazlobený obličej, kdy se jí čelo nakrabatilo jako kůže šarpeje a z očí se staly dvě škvíry. „Ale neřeknu jí to, protože ani vy byste jí to z očí do očí neřekl, takže to nikdy neuslyší.“

Adam Kavalír zakoulel očima a konečně se odebral na svou dopolední procházku. Po tomto náročném rozhovoru ji opravdu potřeboval.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pexels