Jak nejlépe porozumět dítěti?
Přece dívat se na svět jeho očima. Přečtěte si blog od Soni a dozvíte se více.
Toto motto, které vneslo do mého života směr a ovlivnilo tak veškerou mou činnost směřující k dětem, před mnoha lety pronesl k nám studentům na jedné ze svých přednášek světoznámý psycholog PhDr. Zdeněk Matějček. Jsem vděčná za setkání s tímto mužem, který nám svým hlubokým a laskavým vhledem přiblížil dětskou duši tak, jak se to nepodařilo nikomu jinému. Jeho filozofie byla jednoduchá, zbavená jakékoliv tendence po teoretizování, a byla vystavena na třech principech: porozumění – naslouchání – přijetí. Umění jednat s dítětem má ale svá specifika.
Porozumět dítěti není tak lehké, jak se na první pohled zdá. Dítě má svůj svět, své emoce, myšlenky, zkušenosti. Ač jsme mu v jeho prvních letech velmi blízcí, nikdy nejsme úplnou součástí tohoto světa. Je nám dáno se jen přiblížit, a to tím, že se rozpomínáme na dobu, kdy jsme my sami byli dětmi a začneme se dívat na vše kolem sebe dětskýma očima. Jedině tím, že cítím jako dítě, pochopím, oč mu jde. Problém tkví v tom, že někteří dospělí se již nedokážou „zmenšit“, aby mohli projít branou dětského světa.
Co nám brání přiblížit se k našemu dítěti a porozumět mu?
Náš vlastní neoblomný pocit, že všechno víme nejlíp.
Porozumět druhému znamená odložit stranou sebe – své myšlenky, názory, přesvědčení a představy. Když s dítětem něco řešíte, zapomeňte, co o světě víte vy. Napojte se na chvíli na jeho pocity a prožitky. Pokud to uděláte, vytvoříte prostor pro naslouchání, empatii a pozorování dětského projevu. Nasměrujete se od toho, co vám dítě říká, k signálům, které jsou skryty za slovy. Jsou to významná sdělení ukrytá v pohledu očí, v mimice, gestech, v pohybech těla. Pozorujte své dítě a naučíte se, co vám doopravdy říká.
Naučené vzorce výchovy od svých rodičů a prarodičů, které jsme přijali za jediný možný model výchovy.
Všichni máme v sobě zabudovaný automat naučených výchovných postupů a jednáme s dítětem podle stejného scénáře, který jsme převzali od našich rodičů či prarodičů. Padají z nás věty i gesta, které jsme jako malí slýchávali a vzpírali se jim. Znáte je? Jak to se mnou mluvíš? Proč jsi tak hloupý? Co dělám já, tě nemusí zajímat, ale ty budeš poslouchat. Čemu proboha nerozumíš, vždyť je to lehké. Nebreč, vždyť to nebolí. Když budeš hodný, tak JÁ ti za to povím pohádku…Budete-li k sobě upřímní, získáte reálnou možnost přiznat si, že v řadě případů, kdy po dětech něco vyžadujete, nebo jim něco zakazujete, to bývá pro váš zájem, nikoliv pro zájem dítěte.
Strach, že nám dítě přeroste přes hlavu.
Škoda rány, která padla vedle. Přísloví, které má spousta rodičů dodnes v hlavě jako základní nástroj výchovy, bohužel. Tlak vyvíjený na dítě, a je jedno zda fyzický nebo psychický, vždycky pokřiví důvěru dítěte v nás. Ze své praxe vím, že právě tento moment bývá častou příčinou problémových vztahů mezi rodiči a dětmi, neboť rodiče ze strachu, že jim dítě přeroste přes hlavu, nasadí často masku tak neúměrné neoblomnosti, že s nimi nehne ani rada odborníků. Za čas se jim to ale vrátí…
Starost, co tomu řeknou lidé, když naše dítě nezapadá do šablony Dokonalé…
Jak často „zaprodáváte“ bezpodmínečnou lásku ke svým dětem tím, že vám více než na nich záleží na názoru či posuzování druhých? Všimněte si, jak rodiče, když peskují své děti na veřejnosti, po očku sledují, co na to druzí. Nesnesou pocit, že by je někdo mohl vinit z toho, že své dítě nezvládají. Jenže samotný potomek velmi rychle vycítí, že jeho rodič je před ostatními trochu jiný, více škrobený, svázaný, a to v něm způsobuje neklid. Z často banálního prohřešku se pak vyklube scéna, za kterou dítě zaplatí. Berte své dítě takové, jaké je. Nesnažte se o jeho kritiku před druhými. Buďte mu vzorem a hoďte za hlavu, co si o vás říkají sousedé.
Rodičovská negramotnost
Neberte tento termín jako negativní nebo dokonce urážející. Rodičovskou negramotnost chápejte ve smyslu neznalost; neznalost problematiky oborů jako je především psychologie a pedagogika, částečně i sociologie. Uvědomme si jednu zásadní věc. Rodiči se stáváme většinou dobrovolně. Den ze dne získáme roli matky nebo otce, roli zcela zásadní pro všechen další vývoj našeho dítěte. Jsme na tu roli připraveni?
Vším, co říkáme, děláme, jaký postoj a vztah k věcem a událostem zaujímáme, všechny naše strachy, obavy, zákazy, ale naopak i radosti, tím vším své dítě nevědomě programujeme. Děti jsou jako radary, mohou si hrát a přitom velmi dobře vnímají, jak si jejich matka stěžuje. Podstatu této stížnosti přijmou za svou a za pár let mají hlavy zanesené stovkmi názorů, které ale nejsou postaveny na jejich zkušenostech, jsou jen domněnkami, které v průběhu času posbíraly. A k tomuto nevědomému vlivu na dítě přidáme záměrný vliv – výchovu. A znovu stejná otázka. Jsme na tu roli připraveni?
Dnešní doba je doba návodů, manuálů, eBooku často na tak triviální postupy, že je to až úsměvné. Kdo nás ale připravuje na to, jak porozumět svému dítěti, jak zranitelná je jeho duše a jak rozdílné je prožívání dítěte a dospělého? Kdo nás připravuje a učí, jak dítěti naslouchat, jak mu být oporou, nikoliv brzdou?
S řadou rodičů jsem mnohokrát řešila problémy, které pramenily pouze z neznalosti dětské psychologie. Rodiče často říkali věty typu: My už nevíme, co s tím naším klukem, holkou dál dělat. Všechno jsme vyzkoušeli… Byli bezradní. Často přitom stačil jeden jediný posun v pohledu na celý problém a „dusno“, které mezi nimi a jejich dítětem panovalo, bylo pryč. Onen posun nejčastěji spočíval právě v tom, že díky odbornému vhledu najednou dokázali sami najít odpověď, proč se jejich dítě tak chová.
Dětský svět je jednoduchý, přímý a ničím nezatížený, proplétá ho několik rovných cest a každé nové poznání ovlivňuje jejich směr. Pro svůj růst potřebují prostor k hledání, k vytváření nitek vlastních zkušeností a čím jsou děti starší, tím je nutnější je nechat, aby říkaly své názory, aby je uměly prosadit a zároveň je vést k umění kompromisu a tolerance. Ale nelze dělat kompromisy bez sebevyjádření a pod tlakem. Bohužel existují rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že jejich cesta je ta pravá. Vtrhnou do dětského světa a šlapou, kde se dá ve jménu tvrzení, že chtějí pro své dítě jen to nejlepší. Dítě je bytost, která nás v mnoha ohledech přerůstá, a přesto jsme naučeni se k dětem chovat tak nadřazeně.
Vaše rozhodnutí, že své děti budete vychovávat jinak, než jak jste se to naučili, je klíčem k radosti ve vztahu rodič-dítě. Nechte už ve skříni strašáky, jako je obviňování, přetahování se o pravdu, poroučení a ovládání. Místo manipulace položte základy respektování, důvěry, porozumění a bezpodmínečného přijetí. Přidejte do vztahu smích a hravost. Všechny tyto vklady se vám jednou vrátí.
Naším úkolem je:
vytvořit dětem pocit bezpečí a lásky
motivovat děti k zájmu o hledání souvislostí a vztahů a k jejich pochopení
učit děti klást otázky a učit je odpovídat různými způsoby
učit je vnímat své pocity a myšlenky, porozumět jim
učit je věřit v sebe a své schopnosti
učit je vidět krásu kolem sebe
učit je milovat přírodu
věřit ve změnu
milovat je
♥♥♥
Zdroj foto:Pixabay.com
