Řeším nějaký věci s právníky a soudem a ozývá se mé vnitřní dítě, které se s tou skutečnou surovou dospělostí, jaká v této situaci ke mě přichází, nechce smířit.

Jako dítě jsem úřady, soudy, politiky atp. viděla jako ty doopravdy dospělé. Dospělácké starosti, které jsem ani jako mladá dospělá nemusela řešit. Vlastně ještě docela nedávno jsem řešila potvrzení o studiu, Alive kartičku a předměty ve škole.

Ani při péči o děti mi nedocházelo, že jsem vlastně už ta dospělá, která chodí do práce (pracovala jsem od necelých 17 let, takže vlastně nic jiného už ani neznám), s dětmi k lékaři a řeší školní výsledky z pozice rodiče. Pořád to byla skutečnost, která tak nějak vyvstala sama.

Ale od té doby, co honím papíry pro právníka, komunikuji se soudem a věnuji se politice z jiného úhlu, než jako dobrovolník rozdávající noviny u metra mám pocit, že tohle už je vlastně ta dospělost. A ačkoli jsem myšlenkami pořád ve věku mezi 16-18 lety, vůbec mi nedochází, že jsem uprostřed produktivního věku, pořád mám tendenci si dělat stejně blbé vtípky a zkoumat různá životní zákoutí, vjemy a otevřeně přijímat to, co ke mě přichází.

A ne, to dítě ve mě se nechce smířit s tím, že jsem ta vážená dospělá paní, matka, politička, zaměstnankyně. To dítě ve mě pořád udržuje ten pocit toho blaženého mládí plného zábavy, kamarádů a rozvíjení se.

Tagy:
3 Komentářů
  1. KláraOdehnalová 2 roky ago

    Každý v sobě máme nějaký ten kus dítěte.

  2. Lenka Hudečková 2 roky ago

    aha, tak to je zajímavé 🙂

  3. Jo, tak vnitřní dítě se ozývá i v mém, pomalu předdůchodovém věku. Možná to je i tím, že mám doposud štěstí na oba žijící rodiče.

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account