Kdy je pravý čas na založení rodiny? Perspektiva mladé ženy
Přemýšlím nad rodinou. Je mi pětadvacet. Jsem na to moc mladá? Na co člověk vlastně příliš mladý (starý)? A kdo to rozhoduje? Společnost? Nebo on sám? Jsem na to už moc stará? Jsem na to dost zodpovědná? Budu moct svojí rodinu zabezpečit? Proč musí ve všem hrát hlavní roli peníze? Počítáme je, když chceme jít studovat. Počítáme je, když chceme bydlet. Počítáme je, když se chceme vzít a když pak chceme založit rodinu. Počítáme je o Vánocích, o dovolených. Počítáme je v důchodu. Ať si říká kdo chce co chce, peníze hrají v našem životě velmi důležitou roli, ač se tomu bráníme, jak chceme. Neberu zrovna pěknou vejplatu, ani myslivec na tom není nejlíp. Ale stačilo to na získání hypotéky, na její splácení a na slušný život. Jenže s dítětem je to zase o něco zodpovědnější. Co já pak se sedmi tisíci, když měsíčně nám jde sedmička jen na splacení chaloupky? Kde vezmu na pleny, jídlo a kino? Budeme pak vůbec ještě chodit do kina? Proč musím kalkulovat, když si chci pořídit dítě? Nemělo by to být tak, že když chceme, tak ho mějme a basta?! Místo toho sedíme večer co večer nad kalkulačkou a bankovním výpisem. Než usneme, všechno spláchnu mojitem, aby se mi nezdály děsivé sny o bydlení pod mostem. Kdekdo mi říká, ježiš! buď to dítě chcete, nebo ne. Peníze neřeš! Většinou to ale říkají kolegyně před důchodem a holky co berou přes dvacku čistýho. Lidi, co (nikdy) nemuseli počítat nákup, co se vejde do dvou stravenek, poněvadž na účtě ani v peněžence už prostě není z čeho doplatit. Dost mě štve, že tohle moje (naše) životní rozhodnutí a krok se z části podřizuje právě financím. Nejsme svobodní!
Ale i tak! Když upustím od bankovek a představím si třeba směnný obchod, co když to dítě nedopatřením zabiju nebo zmrzačím? Svojí neohrabaností ho šťouchnu do oka, nebo mu nechtíc zlomím nějakou tu pidi končetinu?! Mám tak titěrný sebevědomí, když chovám něčí dítě. Jsem najednou v křeči a děsím se, když se jeho matka vzdálí kamsi do dáli. Přesto rodinu chci. Moje maminka mi jednou řekla, že by byla obrovská škoda, kdybych zrovna já děti neměla. Ale mami, pomůžeš mi, až se budu věšet na kliku zavalená plenama? Co sakra dělají holky, kterým nemá kdo pomoct? Rozhodně nebrečí! Musí být silné. I já budu, já vím. Mám jen jednu blízkou kamarádku s roční holčičkou. Je o tři roky mladší a je naprosto skvělá máma. S malou jsou sehraná dvojka a nikdy by mě nenapadlo, že by to třeba nezvládala. Tak to možná prostě přijde samo. Ona si to příroda umí zařídit, aby to v hlavě pak sepnulo na tu správnou vlnu. Jinak by to těžko fungovalo.
Zdroj foto: Pixabay.com
