146

Nevím, jestli se smát nebo plakat, ale pokaždé když si něco naplánuju, dopadne to úplně jinak. Jak jste na tom vy, co se týká plánování? Překvapí vás pokaždé, jak se plány v realitě samy změní? Mě už léta překvapuje, že napínavá romantická kniha, kterou jsem začala psát pro dívky, se změnila v četbu, kterou čtou dcerky, maminky a také babičky. 
Jak mi píšou čtenářky, mnohé čtou knihu s dcerami na základce. Maminky večer, když dcerky usnou. Nebo – maminky i babičky předtím, než knihu zabalí dcerce k narozeninám nebo pod stromeček. Pak si o ní povídají. A vlastně – není to paráda, když si má maminka s dcerkou nebo babička s vnučkou o čem povídat?
Ehm, můj plán byl kniha pro dívky. Hotovo. Tečka. A k mému překvapení se do knihy začítají dospělé příslušnice rodin, protože – jak samy říkají – příběh jim přináší uklidnění, pocit bezpečí a harmonie – když čtu jejich emaily a zprávy v Messengeru, nestačím se divit. A dělá mi to radost. 
Nakonec v tom dnešním světě potřebujeme harmonii a uklidnění. Násilí a hrůz už bylo příliš. 
Dneska si říkám, že mi tehdy mohlo dojít, když jsem před jedenácti lety v posledním prosincovém týdnu nadatlovala do pc následující text, tedy začátek celé série Rafaelova škola, že je pro všechny generace žen:

*heart*

JELENÍ VÍSKA na březích Berounky vítá jarní svítání. Stoletá vila rodiny Fialkových na pokraji bylinné farmy se vynořuje z mlhy. Břečťan porůstá stěny domu, otáčí se kolem rohových věží a v té, do níž ve dne svítí nejvíce slunce, spí Marina.
Zazvonil budík a za ním se pro jistotu ozývá: „Marino, Marinko, vstávej.“
Marina se líně protahuje, ale když zaslechne kroky na schodech k pokoji, hbitě vyskočí z postele a volá: „Už jdu, babi!“ Srdce jí přitom úlekem tluče až v krku: Co kdyby babička došla až sem? Co kdyby mě takto viděla?
Marina neroztáhla žaluzie, nerozsvítila, popaměti nahmatala na stole čelenku a hřeben, dlouhé hnědé vlasy si rozčesala a širokou látkovou čelenku do nich navlékla.
Tak a teď už mě můžou vidět, povzdychla si, když konečně rozsvítila a zahleděla se na sebe do zrcadla.
Marina Fialková je drobná bledá dívka s výraznýma, čokoládově hnědýma očima. Děda o ní říká, že se dívá jako zvědavá čokoláda a všichni okolo ní se shodnou, že je celá maminka. Marina povytáhla zvědavé obočí a jako vždy zalitovala: Kdyby tak tatínek nevyhodil všechny maminčiny věci i její fotografi e… Jak asi maminka vypadala?
Z kuchyně voněla káva a bylinky, z nichž babička připravovala Marině ranní čaj. Babička brzy vstávala, na stará kolena měla špatné spaní stejně jako děda, který teď seděl u stolu a četl si ranní noviny. Měl na sobě nažehlenou košili a sako na ramínku v chodbě. I babička v bílé halence a černých kalhotách, vlasy úhledně začesané do drdolu, už byla připravena.
Marina stále ještě v noční košili pozdravila a děda jí s úsměvem povídá: „Tedy ty s tou čelenkou snad i spíš.“
„No,“ ozval se z koupelny tatínek přes vrčení holicího strojku, „vždyť já jí pořád říkám, že z té čelenky jednou bude mít migrénu. Možná že ji ta záda bolí právě z té čelenky.“
„To jste celí vy, muži, vůbec nerozumíte dívčí módě,“ bránila vnučku babička. „Od té doby, co ji nosí, je stále pěkně učesaná. Nic si z nich, Marino, nedělej. Sněz ten loupáček a pak dojdi do obýváku pro svůj zdravotní průkaz a žádanku na vyšetření. Uložila jsem je do příborníku.“
U snídaně Marina zase pocítila ten tlak kolem páteře. Tlak se stupňoval, rozléval se jí do celého těla a uši skryté pod čelenkou ji začaly brnět. Párkrát ďobla do loupáčku a  se slovy „já to dojím potom“ se vydala pro dokumenty.
Obývací pokoj byl zařízen tmavým starobylým nábytkem, na nějž babička stále aranžovala krajkové dečky, vonící misky sušených lístků a vázy s květinami z jejich květinové farmy. Teď počátkem dubna vázy zdobily pouze slaměnky. 
Marina vytáhla skřípající širokou zásuvku příborníku, ale ať přehrabovala vyrovnané kapesníky a utěrky zleva zprava, lékařské papíry nenašla. Otevřela druhou zásuvku, pak třetí – a vtom zaslechla zvnitřku příborníku šustění, jako kdyby za šuplíky zapadly nějaké papíry. Vytáhla spodní zásuvku. Zašátrala, vylovila pomačkaný zdravotní průkaz se žádankou na vyšetření páteře a kousek žlutého kovu.
Překvapeně si sedla na koberec a prohlížela si ze žlutých nitek spletenou hůlčičku, dlouhou jak polovina malíčku. Co to je? Kde se to tady vzalo? Může to být pravé zlato?
„Marinko, běž se převléknout, budeme muset vyjet,“ vešla babička do obývacího pokoje.
Marina jí ukázala svůj objev a babička nedokázala skrýt rozrušení. Dlouho si mlčky prohlížela kovovou věcičku a pak Marině šeptem sdělila: „Vypadá jako nožka od šperkovnice tvé maminky. Měla šperkovnici ze zlatého filigránu. Šperkovnice zmizela s tvou maminkou stejně jako všechny její fotografie,“ šeptala babička a ohlížela se, aby ji ani manžel ani syn neslyšeli.
Marina na ni upřela tázavé oči. „Já myslela, že fotografi e vyhodil tatínek?“
Babička zakroutila hlavou.

*heart*

Tak to byl začátek Rafaelovy školy. Zda Marina tehdy v šesté třídě maminku našla, to vám neprozradím. V těchto dnech píšu poslední osmou knihu a nakonec na podzim 2021 vypustím devátenáctiletou maturantku do života, který na ni čeká…

A teď posílám aspoň virtuální pozdrav všem maminkám a babičkám, které právě dočítají jeden z dílů Rafaelovy školy, aby ho mohly zabalit pod letošní vánoční stromeček. Máte na to 12 dní… *wine*

__________ 

A jestli jste ještě zvědaví na více informací ohledně Rafaelovy školy, můžete si v článku Jako Harry Potter přečíst, jaké trápení jsem měla s tím, že lidé mou českou Rafaelovu školu považovali za jakéhosi Harryho Pottera. 

A pokud máte dcerky, které začínají dospívat, prozradím vám, že v 6. knize Rafaelovy školy se v průběhu příběhu řeší také menstruace. Připravila jsem o tom problému v knize dva články, ten první si už můžete přečíst dnes tady: Když si dcerky čtou o menstruaci 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account