Vzpomínky na léto plné nekonečna: Když každý den byl dobrodružstvím
Takhle před prázdninami mívám kostilámající záchvaty nostalgie. Jakmile začnou dozrávat první třešně, mám pocit, že se mi zastaví mozek a katapultuje mě zpátky do doby, kdy se mě ještě nějaké prázdniny týkaly. Respektive jsem je pociťovala jinak, než pouhou absencí ranního sprintu za vykřikování hesel: „Dělej, pospěš, přidej, chvátej! Mě je to jedno, tobě zavřou školku! Pomaleji už jíst neumíš? Kde máš ty ponožky? No bezva, na tričko sis kecl jogurt!“ Tak schválně, jestli to máte podobně:
Ještě úplně fyzicky cítím tu charakteristickou vůni učebnic odevzdávaných a nově fasovaných na konci roku. A skutečně by mě zajímalo, jestli mají ještě na zadní stránce takové ty tabulky, do kterých se zapisovalo, jak moc salátové vydání jste z nich v průběhu školního roku udělali.
Zase bych si s chutí postavila bunkr z balíků slámy, nakradených na poli čerstvě po nájezdu kombajnů.
Pocit, když jsem vyjela na tábor s lahvičkou opalovacího krému ze Západního Německa, a byla jsem za světaznalého kinga. Úplně stoprocentně tedy nefungoval, protože jsem se i přes jeho aplikaci solidně spálila. Až později vyšlo najevo, že se nejedná o opalovací krém nýbrž krémový sprchový gel, čímž se vysvětlilo to pěnění při koupání v rybníku.
Chuť letních jablek, kterým jsme z nějakého neznámého důvodu říkali „papírky.“ Teprve v dospělosti vyšlo najevo, že správně se tato odrůda jmenuje „průsvitná letní.“ Ale papírky jsou stejně lepší.
Adrenalin, když majiteli zahrady bouchly nervy a poté, co jsme mu (už jako několikátí v pořadí) vlezli na třešně, hodil po nás vidle. Naštěstí se s vidlemi při vrhu dost blbě míří, takže nikdo z naší dětské party nemá žádný tělesný otvor navíc (pokud je mi tedy známo).
První prázdninový den, kdy člověk nemusel vstávat a mohlo se stát úplně cokoli – včetně toho největšího dobrodružství.
To rozechvění, když jsme si s kamarády postavili stan na zahradě a bylo nám dovoleno v něm přespat. Celou noc. A úplně sami. V první fázi jsme si navzájem přísahali, že budeme celou noc vzhůru. V druhé brebentili co nejvíc nahlas, abychom přehlušili ty podivné zvuky letní noci. A ve třetí zařezávali až do ranních hodin, kdy nás probudila zima (tehdejší spacáky byly spacáky jen podle jména) a do tenisek nám padla rosa.
Chuť a vůně na ohni opečených línů, které jsme si vlastnoručně upytlačili v nejbližším rybníku. Klid – svoje případné špatné svědomí už jsem dávno umlčela položkami na daňovém přiznání. Vlastně mám od té doby, co ho podávám, pocit, že můžu bez výčitek svědomí kdykoli ulovit cokoli – včetně žraloka a lochnesky.
Koupání na konci dne v bahnité vodě místního rybníku a hledání míst, kde je voda u hladiny vyhřátější než jinde. Kam se hrabou všechny aquaparky!
Upatlaný nábytek, ke kterému jsme se lepili následujících několik týdnů, coby následek vaření domácí rybízové marmelády.
A tak hezké léto i vám!
Zdroj foto:Pixabay.com
