Zmatky a nečekané události: Zápisník nelehkých dnů
29.2. Zvláštní den. Jednou za čtyři roky . A já vkládám naděje do přístroje Biocom. Dvě hodiny sedím s měděnými destičkami v ruce abych pak dostala čip na záda. Nepradktické. Zítra jedu do Třeboně, abych nabrala sílu po zimě.
1.3. – 4.3. Třeboň. Lázně. Nikdy jsem to nezažila a velká placka s paneláky a nějakou architekturou mě příliš nenadchla… Leč fotím pro blog a sbírám informace a nacucávám atmosféru. Nadálku se dovídám, že syn má “nějakou vyrážku”.
4.3. Vyrážka je všude. Po celém těle. Doktoři neví co to je. Máme pudrovat a mazat… Ještě každý den ráchám dítě v dubové kůře. Konečně se naučil v noci na nočník! Hurá. Za čtrnáct dní je vyrážka pryč. Ale zato já ulehám s horečkou.
7.3. Daniela bolí zuby. Je čas sehnat anesteziologa. Neb, jak pravil jeho před Vánoci “dentista”, dítě je neurotické, neošetřitelný pacient. Píšu maily do všech nemocnic. Volám. Máme termín! 11. dubna. Dostatnu kytku od Danielova otce. K MDŽ. Raději bych byla, kdyby zařídil toho zubaře.
8.3. Dostala jsem příležitost testovat Equal Pay Day. Super! Z čirého masochismu to chci pojmout jako “rodinný výlet”. Zamluvím hostel poblíž, zamluvím spoj nejblíž… Zjistím nejlepší spoje metrem. Prostě všechno je nej… lepší.
16.3. Daniel měl kolizi s kolem. Sanitka. Jekot. Krev. Šití. Mám chuť Járu zabít, že Danovi nedal helmu. Nezabiju ho. Biocom nezabral. Už nebojuju. Už nemá sílu. Dnes ne. Trochu si to obrečím. Přecejen to není nejlevnější a vkládala jsem tolik nadějí… Víc mne trápí Danielův kačeří rtík a modřina na dásni.
18.3.- 20.3. Jarek má hysterák. Ještě nikdy nebyl v Praze. Jarek je jednatřicetiletý muž. A nechápu. Daniel má hysterák. Ještě nikdy nebyl celý víkend s oba rodiči. Jsou mu čtyři roky a trochu ho chápu.
22.3. Spletla jsem si objednání na pracovním úřadě. Mou omluvu si pracovnice vychutná.
23.3. ÚP a dvě nabídky práce. Jeden pohovor zvládám se synem týž den. Za cukrárnu. Práce už je obsazená. V deset mi volá sestra….
Zemřel nám taťka.
Brečím v kuse deset hodin.
24.3. – Jako robot kupuju černé pásky na rukávy, objednávám levné ubytování na Moravě. Pro čtyři. Sama to nedám. Sestra bude mít přítele.
Žádám Jarka. S nevolí. A on stejně rozpačitě souhlasí.
26.3. – 28.3. -Velikonoce. Dítě nepochopí, proč by nemělo slavit. Umí přece tu básničku! A má pomlázku. “Dělám Velikonoce”.
Dnes je 29.3. – Dochází mi, že tohle byl jeden z nejtěžších měsíců mého života.
Ještě nás čeká pohřeb, anestezioložka, … ještě nás čeká život…
Není vždycky hej, řeknete si možná.
A taky: “Co tě nezabije, to tě posílí”.
Teď ten pocit ještě nemám.. Ale jeden převažuje. Jsem na sebe hrdá. Ano.. Čtete dobře. Dokážu víc než jsem si myslela, dokážu víc, než si myslí ostatní. Jen umírat jsi nám ještě nemusel, tati. I tak by toho bylo “hafo”.
PS: mám opar, horečku a těžký ruce. Tělo holt ví. Tak se opatrujte.
Vaše “rebelka Garra”.
Zdroj foto:Pixabay.com
