Tak prý neumím ten fůd stajlink, že málo jídlo dizajnuju, aby bylo na fotkách krásné. Dávám ho ledabyle na blog a neřeším podstatu načančání a vhodných dekorací. To je pravda, u nás se totiž všechno sežere většinou tak rychle, že to ani fotit nestačím. A když už mám snahu, musím kromě zaostřování objektivu, odtrhávat předposlední od snahy natlačit do sebe spolu s obědem i talíř, ukazující jak vypadá hladovějící dítě v zemích třetího světa.
Moje holky mají pořád hlad, a kolikrát tak obrovský, že demonstrativně omdlévají, drží si břicha a předstírají smrt hladem. A to nejenom doma.
Sice si nelibuji ve stylizování pokrmů, za to jsem člověk, který vyhledává adrenalinové sporty. A nejvíc ty, ve kterých jde o život. Samozřejmě můj.
Velký adrenalin bývá často i běžný nákup a jako první volbu ve svém telefonu mám 155. Už při vcházení  se nejmladší zasekne jako deska a stále opakuje „Pitík!“ do toho prostřední s předposlední začnou lehce sinavět, jak jim klesá cukr v krvi, protože už tři minuty nic nejedly. Nedá se nic dělat, s odporem beru z regálu Kubíka vótr a podávám ho radostně poskakující nejmladší. Zase vyhrála a já selhala. Žádná změna.
Z kabelky vytahuju seznam nákupu a prodírám se hromadou  akcemi chtivých občanů, kteří se naklánějí nad chladící regál a předhánějí se, kdo uloví víc kostek másla, dnes zlevněných o celé dvě koruny. No nekup to, to je akce jako hrom!
Oddělení cereálii a zrní proběhne klidně, tato sekce patří mezi oblíbené, zdá se pouze u mě, ve chvíli, kdy dorazíme k pečivu, atmosféra začne houstnout. Křik davu, který se pere o máslo tak přehluší kručení žaludků  mých ratolestí. Vyšlu nejstarší, aby přinesla rohlíky, přičemž kladu na důraz počet, abych jich vzala deset. Aspoň pět jich potřebujeme totiž domů.
Někdy to přežijeme jenom s rohlíky, které padnou za deset minut v Albertu. Jindy bohužel musím přitvrdit a tak půlku pásu pokladní vlastně jen vyhazuje obaly od potravin a vyškrabává lžičkou zbytky jogurtů. Mít pět dětí má ale i výhodu. Dívá se na mě chápavě a spíš mě lituje a obdivuje. Mé děti jsou, a to musím uznat, ale velmi chytré a záludné, pokud jim odmítnu  podat v obchodě jídlo, demonstrativně sebou  praští na zem a předstírají epileptické křeče, až upoutají pozornost a zbývá jen pár vteřin, než  empatická prodavačka u pultu se salámy, zvolá: „Děti tady máte páreček!“ Načež se ta má smečka přiřítí k pultu a do té doby pasivně vyhlížející senioři, evidentně počítající, zda se jim ještě vůbec vyplatí frontu vystát, uskakují jako torera v býčí aréně. Míra mého ztrapnění dosáhla vrcholu a jdeme dál. Jakmile zdárně a s co nejmenšími ztrátami na životech dojdeme k pokladně, říkám si, že moje děti snad jednou prasknou, protože není možné, aby toho někdo tolik snědl. Zatím se do fronty postaví většinou nějaký lačný puboš s rodiči a v tu chvíli mi dojde, že moje děti ještě mají  sakra co  dohánět.
Nedávno jsem takhle v poklidu (poklid je u mě stav, kdy se prostřední rve s nejmladší o jupíka, zatímco dvě nejstarší horečně diskutují o tom, jak se nemůžou vystát) stála u pokladny v Globusu. V takovýchto idylických chvílích předstírám zasnění a zírám do dálky jakože v zaujetí. Samozřejmě, že spíš čumím doblba, ale tahle metoda vždycky zabere a holky mě nechají na pokoji. Tentokrát jsem ale byla vytržena ze svého snění a něco mě nutilo se na rodinku sestávající ze dvou dospělých a dvou dětí ve věku přibližně mých dvou dcer, zaměřit. Děti vypadaly, že bojují denně s hormonálními útoky na přeměnu jejich těl (zde bohužel do proporcí a tvarů, které je katapultovaly hrdě na přední příčky v  kategorii zápasníků sumo)
Byla to taková ta typická rodina, kde sport, zjevně závody, hlavně běh hraje prim. Závod o to, kdo co dřív sežere. Rodiče se zdáli být vzorní a tak samozřejmě šli příkladem. Otec byl robustní postavy s vypracovaným pivním pekáčem, který mu dal jistě hodně zabrat, nemluvně o hektolitrech piva, které kvůli jeho budování musel vypít. Funěl opřený o vozík, který skýtal přehlídku zdravých a prospívajících pochutin jako bůček, majonéza a hranolky. Mezi nimi se zuboženě a vyděšeně tyčila jedna mrkev. Strachem se jí třásl stonek, jak počítala vteřiny do své smrti zavalením horou mražených pizz.Bylo mi jí líto, ale říkala jsem si, že je dobře, že i na tu zeleninu myslí. A nadšeně jsem jim v duchu aplaudovala.
V tu chvíli matka , která by jistě  vyhrála soutěž „největší šance k propuknutím cukrovky“, zaburácela nasupeně na stejně naducanou dceru. „Ježiši, kdo sem dal tu mrkev?!“ Výraz v jejích očích odpovídal asi tomu, jako když kosmonaut na měsíci potká zebru. Dceruška, jejíž tři brady mi připomínaly pohoří někdě v Indii, okamžitě popadla mrkev a šourala se zpátky do oddělení zeleniny. Načež jsem ještě byla svědkem debaty o nadcházejícím obědě, jež se hodlala roztomilá rodinka, která součtem svých vah nadějně konkurovala kamionu, účastnit. Odpověď byla nasnadě a do rozhovoru se vmísil asi 10-ti letý půl tunový blonďatý chlapec, který projevil míru enthusiasmu , když pravil :“ Půjdem do KFC, ne? Dám si zase tři zingry!“ Matce se evidentně ulevilo, že nemusí chystat zdravou a vyváženou krmi a tak celá rodina hlasitě zaburácela nadšením, až se jim všechny jejich dvojité a trojité brady rozvlnily podobně jako mexická  vlna na stadionu.
Mezitím dorazila upocená dceruška, která evidentně jevila příznaky náběhu na infarkt  po překonání pěti metrů zpět k pokladně, a já přišla konečně na řadu.
Vyndala jsem na pás rohlíky, nějakou šunku a zeleninu a pak hromadu obalů. Mezitím jsem vydolovala předposlední s nejmladší, které se zasekly ve dvířkách u pokladny a sjela dvě nejstarší, že mi mají pomoct s nákupem.
Následně jsem byla opět počastována od pokladní tou známou a populární otázkou, kterou slýchám denně od naprosto cizích lidí: „To jsou všechny Vaše?“ Měla jsem s tou chutí pronést něco ve smyslu obchodu s otroky, který u nás doma frčí, ale jelikož se nejmladší rozhodla bojkotovat klidný nákup hlasitým se dožadováním o lízátko, a dosahovala hlasitosti cca 100 decibelů, s díky jsem se rozloučila a zamířila i se řvoucím batoletem z obchodu.
Holky si vítězně nastouply do auta a já přemýšlela, jak to zvládají jiné matky. Třeba je na to potřeba nějaké školení nebo zakoupení nějaké encyklopedie. Ovšem tu, mi stejně jako návod k použití dítětě po porodech nedali.
Trochu se uklidňuji myšlenkou, že jsou na tom jiní určitě hůř, v tu chvíli se zezadu ozve „Pitík!“ a i ta malá, vteřinu trvající radost, je pryč.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account