Přípravy na dovolenou: Rodinná idylka nebo zkouška nervů?
Blížící se odjezd na dovolenou je něco, co u svobodných a bezdětných spouští stříhání metru, a u rodičů potom zvýšenou spotřebu diazepamu a panáků slivovice. Už několik let to má neměnný průběh. Několik měsíců před předpokládaným prázdninovým termínem začnu vykřikovat, že celý rok dřu jako kůň a mám tudíž právo si na dovolené odpočinout. Že letos se vyvalím u bazénu, nechám se obskakovat fešnými číšníky a zvednu zadek tak maximálně proto, abych si šla užít dobrodiní all inclusive. Rodinní příslušníci mě shovívavě poslouchají a nijak mi moje emotivní výlevy nenarušují. Dokonce mám občas dojem, že souhlasně přikyvují.
Takže absolutně nechápu, kde přesně nastane ten zlom, a jak je možné, že každý rok opět znovu sedím v autě narvaném až po strop kuchyňským náčiním, poživatinami, sportovním vybavením a samozřejmě trojicí jízdních kol. Přičemž je jasné, že all inclusive bude přesně tak bohaté, jaké ho uvařím. Za číšnici tu budu já a ve volných chvílích budu poslouchat poznámky o tom, jak jsou mé cyklistické výkony zoufale nedostatečné.
Přesto se na to každý rok znovu těším a maluji si tu rodinnou idylku v zářivě duhových barvách. Představuji si nás na sluncem zalité terase horské chalupy, kterak upíjíme dvojku bílého z orosených sklenic, zatímco dítě spokojeně skotačí na přilehlé louce, aby mi ve finále přineslo kytici lučního kvítí. No dobře, uznávám, že jsem v pubertě přečetla pár Harlequinek a zřejmě se to do jisté míry podepsalo na mém duševním zdraví. Každopádně těšení mi vydrží obvykle přesně do okamžiku, než začnu balit.
Snažím se na to jít systematicky a už několik dnů předem si začnu psát seznam, co rozhodně nesmím zapomenout. V těch dnech si připadám příšerně organizačně zdatná a úplně se vidím, jak ve dnu D jen elegantně odškrtávám položky a úhledně je skládám do kufrů, které konečně vypadají jako ty, s nimiž cestují lidé ve filmech. Nevyhnutelným důsledkem toho, že s sebou seznam všude tahám (aby mi náhodou neunikla žádná z geniálních myšlenek, které by mě mohly přepadnout), je to, že ho někam založím a nemohu ho najít. Den D mě proto spolehlivě zastihne v katastrofálně rozbordeleném bytě a totálním chaosu, který jsem vyrobila právě při hledání seznamu.
Když už je jasné, že se ten zatracenej papír teleportoval do jiné galaxie (protože jinak to fakt není možný), začnu všechny kolem (a hlavně sebe) hlasitě přesvědčovat, že seznamy jsou pro blbce a schopná organizátorka má všechno v hlavě. Takže jasně; první doklady a kreditky. To je základ všeho. Pěkně na viditelné místo, abychom je měli na očích a nenechali je tu. Pak se přesunu do Kubova pokoje a začnu odpočítávat jeho trika, tepláky a trenky. Skládám si to do komínků za sebe na koberec, abych to mohla potom už jen přesunout (vzorně složené!) do kufru. Kubovi mezitím skončila pohádky a jde se podívat, kam se to zase ta matka zašila. Už vás někdy napadlo, že komínky vyrovnaného oblečení jsou naprosto ideální doskočiště? Ne? Zeptejte se mého syna!
Po výchovné lekci udělené lehce zvýšeným hlasem všechno přeskládám a nořím se znovu do hlubin skříně. Bych se vsadila, že tady ty šortky ještě nedávno byly! Kuba okouní kolem a klade mi tak zásadní dotazy, jako jestli vím, kolik má jejich paní učitelka brad, kolikrát řekl jeho spolužák ve školce „debil“ a kdy už teda jako pojedem. Zjišťuji, že jsem asi naturelem chlap, protože se zkrátka nedokážu soustředit na dvě věci najednou. Poněkud podrážděně žádám juniora, jestli by nemohl zmlknout. Uraženě kráčí pryč a přitom nechtěně rozkopne všechno, čerstvě složené, oblečení. Jdu si nalít prvního panáka a vidina vzorně poskládaného kufru mi mizí v dáli.
Pak už to má poměrně rychlý spád: Nemůžu najít opalovací krém. Kuba je vyslán zabalit si do svého batůžku hračky, bez kterých nemůže existovat. Balím kosmetickou taštičku a cpu do ní takové množství věcí, že se mi nedaří zapnout zip. Našla jsem pouze podprsenku od plavek. Jestli se budu muset koupat dole bez, tak nikam nejedu. Kdo zas kam dal ty nafukovací křidýlka do vody? Tady prostě nikdo nic nedá na svoje místo, kdyby neměli mě, tak tu snad shnijou. Aha vlastně – já jsem je před rokem strčila do té krabice na skříň, abych je snadno našla. No dobře!
V kosmetické taštičce prdla flaška se šampónem a všechno je obalené průsvitným slizem. Kuba si zabalil hračky do dvou kufrů a čtyř batohů. Následuje diskuse o tom, kolik hraček je únosné vézt s sebou na dovolenou. Fajn, plyšového papouška, vodního robota, fotbalového míče a kostýmu ninji se nevzdá, ale je fakt nutný vláčet s sebou i pokladnu z dětského obchodu, krabici s legem a dřevěnej meč?! OK, tak mě je to jedno, domluv si to s tátou.
Na kufr s Kubovým oblečením se musím posadit, abych byla schopná ho zapnout. A to si vůbec nejsem jistá, jestli je tam všechno. Dítě poskakuje kolem a napomáhá mému soustředění nepřetržitým prozpěvováním: „Když se spustí déšť, roztrhne se mrak, k sobě přitisknout se čumák na čumák…“ Začíná mi tepat ve spáncích. Aha, no jasně, deštníky! Zatímco skládám do tašky boty, Kuba vytahal veškeré moje oblečení složené v kufru. Prý měl dojem, že někde dole zahlédl svůj fotbalový dres. Jdu si nalít druhého panáka.
Svoje oblečení už teda znovu skládat nebudu, nejsem blázen. Házím ho do kufru tak, jak mi přijde pod ruku – a zavazadlo z filmů to teda nepřipomíná. Spíš to vypadá jako něco, co před chvílí explodovalo. A to ještě v tomto okamžiku netuším, že jsem si zvolila takovou skladbu šatníku, v němž mi spolu jednotlivé kusy zoufale nebudou ladit, takže půl dovolené strávím v teplákách. Stejně by mě zajímalo, kdo mi kam dal tu podprsenku od plavek.
Skládání všech těch krámů do auta nejvíc ze všeho připomíná ježka v kleci.
Nervozita dostupuje vrcholu:
Nedávej mi to sem, snad vidíš, že jsem to tady složil!
Hele, já jsem říkala, že tohle musí bejt nahoře!
… k sobě přitisknou se čumák na čumák!
Ježišmarjá, nešlapej po tom!
Už pojedeme?!
Já teda nevím, ale vloni jsme toho vezli nějak míň!
Mě to nebaaaaaa!
Ufff! Tak snad konečně máme všechno. Dvě stě metrů od domu si uvědomím, že taška s botami zůstala v šatně. Tak zase zpátky. Ale stejně jsem dobrá, že jsem si na to vzpomněla tak brzo, co? Jedeeem! Třicet kilometrů od domů. Teď začíná ta pravá dovolená!
Hele, vzal jsi ty doklady, co ležely v kuchyni?
Já????
A tak krásnou dovolenou, prázdniny a léto vůbec i vám! 😎
Zdroj foto:Pixabay.com
