Vodácké léto s rodinou: Od bezstarostných dob k příhodám s dětmi
Každé své bezdětné léto jsem jezdila na vodu. Vzpomínky na vodácké okamžiky používám jako ohříváček v okamžicích, kdy Kubu ve tři ráno chytne ucho, nebo mi cestou z nákupu začne v plně naloženém autě blikat podezřelá kontrolka, která se tváří, že má nějakou souvislost s tím, že auto hodlá v následujících deseti vteřinách explodovat.
Přehrávám si v hlavě ty vlahá rána, kdy jsme nasávali tuzemák přímo z lahve a opilecky se dojímali nad romantikou ranního mlžného oparu. Okamžiky, kdy si člověk vyložil nohy na špici kánoe, a jedinou jeho starostí bylo, aby se opálil pěkně stejnoměrně. Noci, kdy jsme hulákali Slavíky z Madridu tak urputně, že polovina výpravy ztratila hlas a ta druhá si to pro jistotu ani nepamatovala. Výpravu, kdy nám napršelo do stanu takovým způsobem, že se v něm vytvořilo jezírko, v němž plavala štangle loveckého salámu – a na jeho dně ležel beznadějně nacucaný spacák. Anebo ten vřelý okamžik, kdy kamarádka (ahoj, Zdeni!) žertovně zalovila v kapsičce košile chlapíka, se kterým celý večer ve vodácké hospůdce flirtovala, a překvapeně vytáhla jeho snubní prstýnek (teď, s odstupem let musíte, paneužnevímjakjstesejmenoval, uznat, že to teda nebyla úplně nápaditá skrýš).
Když se narodil Kuba, dali jsme mu rok na rozkoukání, a pak jsme seznali, že je nejvyšší čas posadit ho do lodi. Místo plnohodnotného pádla jsme ho vybavili plastovou lopatkou na dlouhé násadě a jeli jsme užívat vodácké idylky. Tímto raným tréninkem se nám podařilo vypěstovat z našeho dítěte nadšeného pidivodáka, jen ten průběh sjíždění řeky se od našich bohémských let poněkud změnil:
Prvním zádrhelem je obvykle již samotná organizace. Řekněme, že odjezd je naplánován na pátek. V tom případě je naprosto zřejmé, že nejpozději ve středu začnou telefonáty typu:
Maruška dostala neštovice.
Janička sice ještě neštovice nedostala, ale nějak není ve své kůži a tváří se, jakoby je klidně mohla dostat. A když ne neštovice, tak dýmějový mor zcela určitě.
Hele, úplně jsme zapomněli na to, že má přijet teta z Ostravy. To chápeš, ne?
Davídek dostal hysterák z toho, že by měl spát ve stanu.
Zjistili jsme, že Šimonek má hrůzu z vody.
Jsme slyšeli, že by snad mohla přijít nějaká lokální bouřka, tak to radši nebudem riskovat.
Když pominete nervové, zoufalé a téměř epileptické záchvaty organizátora celé akce, příznivým vedlejším účinkem tohoto procesu, je selekce odpadu a utužení zdravého jádra. U těch, kteří se proboxují porodními bolestmi hromadného odjezdu, lze očekávat jistou životní protřelost, která zvyšuje jejich šance na přežití celé akce.
Pak nastane druhé stádium, kdy se konečně všichni sejdeme v kempu a kolektivně zjistíme, že jsme se za ten rok změnili v beznadějně městské typy, kteří nejsou schopni ani postavit stan:
Miláčku, kam myslíš, že patří tahle tyčka?
Já teda nevím, ale mě přijde, že máme v tom pytli přibalenej i kus jinýho stanu.
Kams to, prosím tě, dala ten vchod? To se do toho stanu budeme podhrabávat, nebo co?
Krucinálfagot, neskákejte mi do tý plachty!
Ježišmarjá, my jsme zapomněli kolíky!
Ráno ze stanu vyskotačí děti a okamžitě se durch promáčí v orosené trávě. S velkým časovým odstupem vylézají i dospělí. Ti ovšem v různých úhlech a stupních předklonu, protože bohémská léta už jsou beznadějně v háji a spaní na zemi není nic pro záda uvyklá na hodiny hrbení nad počítačem. Když se všichni dostatečně politujeme a uznáme, že jsme pronesli už dost důchodcovsky hypochondrických keců, naženeme děti do lodí a začíná ta pravá jízda:
Mami, já potřebuju čůrat.
Já tu vestu nechcííííí. Já se v ní dusííííím!
Pavlíčku nemlať Filípka tím pádlem po hlavičce. Vždyť ho to musí bolet!
Jak, že jsi nechal pádlo na břehu? Děláš si ze mě srandu?
Kde je ten rum?
Hele, přestaňte se rvát, nebo vás vysadím a poplavete celou dobu za lodí!
Rum došel! Ještě máme vodku a gin.
Mamííí, vona na mě cáká!
Hele, kámen!
Kruci, musíš to hlásit dřív, než na něm skončíme. Kdo to teď bude tahat?!
Uáááááá!
Tatínku, prosím tě, sedni si! Já se bojím, že nás převrátíš.
Nesmysl! Mám to dokonale pod kon…
Šplouch! Cák! Řach! Křach!
Uáááááá!
Tak vodka už taky není!
Žízeň je velikááá, život mi utíkááá, nechte mě příjemně snííít….
Když o tom tak přemýšlím, vlastně se ty bezdětné a rodičovské vodácké zážitky zas o tolik neliší. Slavíci z Madridu nás spolehlivě zbaví na několik dalších dní hlasu. Tuzemák chutná pořád stejně děsně. Ranní mlžný opar nahlížený přes ranní mlžnou kocovinu je prostě dojemný už z podstaty. Jen ty snubní prstýnky už neschováváme, protože s takovou smečkou smráďat za zády by to poněkud ztrácelo smysl. Takže jen doufám, že se i letos opálím hezky stejnoměrně. Ahóóój!
Zdroj foto:Pixabay.com
