Ahoj holky,
úplně mi vyrazilo dech , kolik z Vás četlo můj předchozí článek. Myslela jsem si, že to nikdo číst nebude a když jsem viděla, že se začal líbit, nakoplo mě to k dalšímu psaní. Dnes Vám sdělím svůj příběh který si určitě také najde své čtenáře, kteří mají stejný a nebo obdobný příběh.
Psal se rok 2014, kdy jsem v neskutečných bolestích jela navštívit nemocnici.. šílené křeče v břiše, střevní potíže, horečka.. přikládala jsem to střevním potížím a ukázalo se, že je to akutní zánět slepého střeva.. tudiž rychle jen ty nejdůležitější vyšetření a jelo se na sál. Operace se protáhla a tak jsem na sále zůstala poměrně déle, než bych měla. Když jsem se probrala po narkoze, bylo mi řečeno, že krom slepého střeva mi byly také odoperovány ložiska endometriozy, že byla rozsáhlá všude v oblasti malé pánve a nejvetší ložisko mělo několik cm.
V tu chvíli jsem to nějak neřešila, byla jsem po narkoze, bolesti po operaci a navíc jsem neveděla, co to vlastně znamená a ani nebyl nikdo, kdo by mi to řekl. Takže to, že mam v těle nějakou endometriozu jsem úplně vypustila z hlavy. Po operaci byly nějaké komplikace, takže jsem si poležela ještě pár dní na JIP. Ale ve finále bylo za pár dní dobře a mě pustili domu.
Čas šel dál a vše se zdálo být fajn, kdežto rok na to se najednou se rozjely šílené bolesti v pobříšku, které mnohdy bývaly až nesnesitelné. A začal koloběh obíhání lékařů, kteří si mě posílali jako horký brambor od čerta k ďáblu. Já už jsem si přišla doopravdy zoufalá, nejsem ten typ, který by při každém prdu někam letěl a tak mě to spíše mrzelo, že na mě koukají tak, že si vymýšlím. Zoufalost střídal smutek a deprese, nechuť kamkoliv jít a celé to znovu akceptovat. V okamžik, kdy jsem změnila lékařku se rozjel celý proces. Prostudovala si zprávu z nemocnice, kde se dočetla o odstranění endometriozy ( moc se o této nemoci neví ), vysvětlila mi, co to přesně je a kdy k tomu dochází a poslala mi žádanku k mé gynekoložce. Paní lékařka je na prosto užasný člověk a mohu jí být strašně moc vděčná, že vzala celou situaci do svých rukou a začala jednat.
Nejdříve jsem akceptovala hormonální léčbu, která byla příšerná a nic se neměnilo, poté jsem akceptovala uměle vyvolaný přechod, ale prášky na mě byly moc agresivní a zvracení prolínaly velké bolesti a tak následovala další operace. Nejsem fňukálek a tak jsem se snažila dělat vše jako dříve, ale člověka to postupem času začalo omezovat, nepřidalo to ani na psychice, protože co se týkalo imntimního života, tak to byla jedna velká bolest, bolelo mě to při námaze pak už i v klidu a završilo to tím, že jsem nemohla vstát z vany, kdy mě můj nejbáječnější přítel zvedl a jeli jsme do nemocnice na kapačky. V tu dobu jsem už byla objednaná na operaci a byla jsem jen ve fázi čekání, musela jsem být doma na neschopence, protože to byla doopravdy bolest taková, jako kdyby do Vás někdo zabodával kudlu a to i při vyprázdňování. Do toho neustále řeči ohledně miminka, ať se asi připravíme na to, že miminko nebudeme moci mít přirozeně a že vlastně ještě ani nevědí co je napadené a co mi budou muset vzít. Noo… uf… když tohle posloucháte, s psychikou to neudělá zrovna nic přijemného, ještě pro člověka jako jsem já, který strašně moc miluje děti. A tak jsem se pomalu a jistě připravovala na operaci a na nejhorší, ale jak se říká, naděje umírá poslední a ani já jsem nepřestala doufat !
Minulý rok v létě 2017 proběhla operace, kdy byla napadena opět malá pánev, endometrioza na střevech, děloha přirostlá k páteři, vše odstraněno ! A díky bohu nic více k tomu, jen to co tam bylo “navíc ” .. Po operaci jsem si našla novou práci, ve školství a dělala to, co mě naplňuje, začala jsem myslet pozitivně. Bylo mi předepsáno opětovné vyvolání umělého přechodu, ale to jsem odmítla. Nechtěla jsem do sebe cpát tolik chemie, když to předtím bylo neučinné a veděla jsem, že se ta nemoc zase vrátí ! A tak jsem to vzala do svých rukou a s přítelem jsme začali snažit o miminko. Nechtěli jsme slyšet, že to nejde, chtěli jsme se o tom kdyžtak sami přesvědčit. Vždy když už to vypadalo nadějne, tak přišla MS. A můj další probrečený měsíc, moc jsem se na to upjala a to jak víte je špatně. I když jsem se snažila své zklamání skrýt, smutek na mě byl vidět. Poté když nám to jednou vyšlo, miminko bylo asi moc slabé a nezvládlo to.. a v ten okamžik jsem si řekla A DOST ! Tahle situace mě doopravdy zasáhla, ale měla sem na výběr, buď se v tom utopit a nebo jít dál. Buď mě to zničí a hlava udělá své při dalším snažení a nebo vstanu a budu se chovat jako ŽENA .
Vybrala jsem si cestu jít dál… a teď jsem v 7mém měsici, jakmile jsem se od toho odprostila a začala myslet na něco jiného, miminko se nám podařilo, je to náš malý bojovník, který si tu svou cestu přes tu veškerou neplechu co mam v břiše vybojoval. Tak moc ho za to milujeme, že to nejde slovy popsat ! Začátky nebyly jednoduché, vlastně ani teď to není jednoduché, ale bojujeme oba dva, malý krásně roste a za chvíli tu bude s námi. Jen Vám chci říct, že když Vám někdo bude říkat, že to nejde, vzpomeňte si na tento příbeh. Jde to a jde to přirozeně!! Myslete pozitivně, mějte se rádi, dopřávejte si luxusu a hlavně, neposlouchejte okolíí !! Dělejte to, co si myslíte vy, že je pro Vás nejlepší ! Naděje umírá poslední a hlava dělá strašně moc! Všechny jste úžasné a zaslouží si to vedět každá z Vás ! Hodně síly, protože ačkoliv se tato cesta zdá nekonečná a možná je, někdy přinese i něco krásného a to ten malý zázrak, který roste v břísku! A taky děkuji tomu nejlepšímu přiteli co mám, protože bez něj bych to nezvládla!
Moc děkuji za přečtení a budu ráda za Vaše reakce.
Nell.
